Běloruské rozcestí

Poté, co se evropští státníci zapojili do ukrajinských protestů v roce 2014, se politici obávají stejného scénáře i v Bělorusku, tj. ruské odpovědi, která by mohla znamenat i napadení či anexi části území.

- Opravdu?!!!

Citovaný odstavec pochází ze zprávy  Maxima Samorukova z Carnegie Moscow Center. Tento Think tank jistě netrpí nedostatkem zdrojů, hlavně finančních, a jeho analýzy by měly být domyšlené a podložené. Nicméně  bude dobré doplnit si informace z jiných zdrojů. 

Dle Wikipedie Bělorusové tvoří 81,2 % obyvatel země. Největší menšinou jsou Rusové s 11,4 %, následováni Poláky (3,9 %) a Ukrajinci (2,4 %). Oficiálními jazyky státu jsou běloruština a ruština. 

Dále Wiki: 

“Po rozpadu SSSR došlo k nepovedené transformaci na volnotržní ekonomiku. V letech 1991–94 poklesla průmyslová výroba o 30 %, míra inflace v tomto období byla 2000 %, v roce 1994 žilo pod úrovní životního minima 60 % obyvatel. Toho využil Alexandr Lukašenko, který Bělorusům nabídl model „tržního socialismu“. Lukašenkův režim zastavil privatizaci a zachoval si státní kontrolu nad zhruba 70 % podniků, nad cenami a měnovou politikou. Lukašenkovi se podařilo ekonomiku do roku 1997 stabilizovat, takže makroekonomické ukazatele Běloruska byly v roce 1997 nejlepší ze všech zemí bývalého Sovětského svazu. V roce 2000 dosáhlo Bělorusko úrovně průmyslové výroby roku 1990. V roce 2001 začala i opatrná privatizace (menších podniků)....[mezitím došlo k výkyvům] ... Výkon běloruské ekonomiky se však znovu výrazně zlepšil v roce 2017, což uznaly i mezinárodní ratingové agentury a OECD.”

Není zcela jasné, jak vypadá Lukašenkův model “tržního socialismu”, ale lze se domnívat, že pro mnohé naše občany by byl docela přitažlivý, zatímco západní politici jej považují z celkem pochopitelných důvodů za velmi odpudivý.

Lukašenko sám “proslul nemilosrdným bojem s opravdovou i imaginární korupcí ve vrcholných funkcích, v roce 1993 stál v čele parlamentního protikorupčního výboru. V červenci 1994 byl zvolen prezidentem Běloruska.”

Vždy byl stoupencem ekonomického propojení s Ruskou Federací a dokázal z tohoto vztahu vytěžit pro ekonomiku své země značné výhody.  Je trvalou politikou RF, že zemím SNS (Svazu nezávislých států) poskytuje obchodní výhody, hlavně v dodávkách energií s výraznou slevou proti cenám tržním. Zároveň otevírá svůj velký trh jejich domácí produkci.

Balancování na laně

Rusko samozřejmě není nijak nadšené Lukašenkovou nejednoznačností. Rozhodně by dalo přednost přímému připojení. To by však asi nenaplňovalo Lukašenkovy ambice. I když by ho Rusové jistě neodkopli jako mouřenína, který posloužil, nebylo by jeho postavení jako hlavy jedné  z řady republik RF tak silné a hlavně trvalé. Rozpaky budí Lukašenkův vztah k levobočkovi Nikolajovi. Bere ho s sebou na různé státnické události tak, jako jiní státníci první dámu.  Pokoutní zdroje říkají, že snad má příměs “imperátorské krve”. To by pod střechou Ruské federace asi těžko uplatňoval. 

Na druhé straně si jsou Rusové vědomi velkého vojenského nebezpečí v případě, že by Bělorusko ovládla osoba orientovaná prozápadně. Zařazení Běloruska do NATO by znamenalo, že by se hlavní město Ruské federace ocitlo téměř v dostřelu obyčejných taktických raket. Obyčejností je míněna kategorie podle doletu, nikoli podle druhu nálože.

Podle nezaujatých svědků působí Bělorusko dojmem úpravné země s vyspělou infrastrukturou (kdepak naše D1!) a celkem prosperujícím hospodářstvím. Vztahy vůči ruské menšině nejsou v žádném případě kontroverzní a obyvatelstvo je vůči cizincům přátelské. Pravděpodobnost rozdmýchání nacionalistických postojů vůči Rusům je nepatrná, velkou otázkou je, co mohou západní politici běloruskému lidu nabídnout.  

Není jasné, co si přejí představitelé opozice. Je ale celkem jasné, čeho dosáhnou dlouhodobým stávkováním: zubožení podniků, které pak budou nuceny propouštět. Pokud dokonce zkrachují, pak běloruské hospodářství může očekávat injekci od západních podnikatelů, kteří podniky rádi koupí.

Je však třeba říci, že účinná látka v injekci bude mít homeopatické ředění.