Věřím, tedy jsem (5)

Bylo relativně časné ráno. Tomík zrovna zvedal pravou zadní u popelnice, když mne oslovil mladý muž v saku s kravatou doprovázený ještě o hodně mladší dívkou a zeptal se, zda se mnou může pohovořit. Proč ne, Tomík se choval i bez vodítka celkem disciplinovaně a já si rád občas popovídám.

Začal s tím, jak lidé v nouzi hledají pomoc u Boha, obzvláště v dnešní těžké době. Ujistil jsem ho, že to není můj případ. Ačkoli jsem zažil leccos, co za moc nestálo, pomoc jsem hledal vždy hlavně v sobě. Celkem brzy přišel na to, že nejvhodnější to bude zkusit přes přírodní vědy. Věděl dokonce něco o teorii relativity, vytasil se i se známým vzorcem E=mc². Při tom všem neobyčejně zručně vyhledával vhodné citáty z malé příruční Bible. Časem přišla řeč na můj vztah k Bohu. Řekl jsem mu, že jsem horší než všichni ateisté i s křesťany, židy a muslimy dohromady, protože je mi úplně jedno, zda Bůh je či není. To nebyla žádná okamžitá improvizace na odražení dotěrného jehovisty či šokování půvabné dívenky, která byla prý jeho dcerou. To jsem měl rozmyšleno už dávno.

Odmalička jsem tíhnul k technice a později k přírodním vědám. To byl fascinující svět sám pro sebe a stále jsem v něm mohl nacházet nové závislosti a souvislosti. Pohlcovalo mne to natolik, že jsem naprosto necítil potřebu hledat něco mimo tento svět. Teprve na vysoké škole jsem přišel do styku s filozofií. Pravda, bylo to za hlubokého bolševizmu (promoval jsem v památném roce 1968) a ta filozofie podle toho vypadala, ale občas to docela šlo. Začínalo se od antiky, i potom bylo ještě něco docela zajímavého. Přednášel nám, mimo jiné, Vítězslav Gardavský. Ostře řezané rysy, "štíhlý jak řeholník“, na hlavě tonzurka a úžasná rétorika. Jeho přednášky měly rozhodně šťávu. Prý studoval seminář, ale nevím, zda ho dokončil. Napsal hru Bůh není zcela mrtev, v osmašedesátém se silně angažoval a byl posléze smeten. Takže i z toho jsem si něco odnesl.

Automatická regulace mne naučila, jak je těžké vytvořit systém, který by dostatečně rychle reagoval na vnější podněty, a přitom by zůstal stabilní, tedy nerozkmital, nezjančil by se třeba až k sebedestrukci. Nesmějte se, tady neblábolím scesty, tohle je opravdu důležité.

Teprve nedávno jsem se seznámil, bohužel jen velmi povrchně, s Hayekovou teorií spontánního řádu. Velmi mne nadchla myšlenka samoorganizace, vytváření nesmírně složitých struktur, ať už v přírodě či v lidské společnosti. Více o tom ve článku Ateista po volbách nebo Klausův fatalismus. Dokonce i morálka je podle Hayeka spontánním řádem vzniklým samovolně intenzivní interakcí nesmírného množství jedinců. Trh s jeho často citovanou (a stupidně posmívanou) neviditelnou rukou, jazyk, dokonce i umění... Nejpůvabnější na tom mi připadá to, že k podobné myšlence došel daleko před Hayekem křesťanský myslitel Giambattista Vico, o kterém píši v "Ateistovi po volbách". Jenže on přičítá tu sílu k samoorganizaci jakémusi "božskému ukazovátku", které má každý člověk v sobě. Bůh je podle něj tak rafinovaný, že nikomu nesdělil záměr, který s lidmi má. Ale dal lidem do duše jakési nutkání, aby jednali tak, že ve výsledku budou sami směřovat, zcela nevědomky,  k naplnění Jeho záměru. To se mi velice líbilo a stále mne naplňuje obdivem, že člověk s hlubokým křesťanským přesvědčením a cítěním se dokázal takhle "odvázat".

Zajímal jsem se, proč tato myšlenka zapadla, dokonce ani na internetu jsem ji v souvislosti s Giambattistou přímo nenašel. Byly tam jiné jeho zásluhy, ale tohle ne. Ptal jsem se křesťanů, jak se jim tato idea líbí. Tohle je PŘÍLIŠ MÁLO, řekl mi básník. Lidé očekávají od Boha mnohem více. - No to by pak člověk vůbec nemusel usilovat o sebezdokonalování, řekla mi velice intelektuální žena, evangelička. To by se jen pohodlně spolehl na to, že je takto skrytě veden a neměl by žádnou odpovědnost.

A tady je hned jeden problém: jestliže uznáme Boha jako Stvořitele Vesmíru a lidí v něm, vyplývá z toho automaticky odpovědnost vůči Němu? Jako instinktivnímu experimentátorovi (kolik jsem toho během svého dětství zničil, když jsem tomu koukal "na střeva"!) se mi velice zamlouvala představa toho počátečního ukazovátka. Bůh ho jednou nastaví, a pak jen sleduje, jak se experiment vyvíjí. Když to nedopadne podle jeho představ, tak rozjede další experiment s poněkud jiným nastavením ukazovátka. Tohle by docela dobře vyhovovalo i pro možnost inteligence na jiných planetách, třeba v jiných galaxiích. To všechno by mohly být paralelní experimenty s různě nastavenými ukazovátky. Taková představa se mi líbí mnohem víc než pokus s ustavičnými korekcemi, kde by Bůh neustále vstupoval do průběhu experimentu a "dolaďoval" by ho za chodu. Kdyby se nejednalo o Boha, nazval bych takový způsob žabařinou.

A jaký je ten Boží záměr? K čemu by se měli lidé či jiné bytosti dopracovat? Četl jsem kdysi stěžejní dílo Antoine de Saint-Exupéryho: Citadela. Mluví tam nádherně o smyslu věcí, smyslu života. Velice důležité jsou obřady, úcta k předkům, tradicím. Mnoho let poté jsem četl Hovory s Konfuciem. Zvláštní věc: moudrý muž, žijící v pátém století před Kristem a básník, válečný pilot a spisovatel se v mnohém shodují: smysl obřadů, učení se od předků, snaha po sebezdokonalení. K čemu by to mělo být dobré? Čína, konfuciánská Říše středu, se může pochlubit kontinuitou, která i se započítáním doby před Konfuciem obnáší snad pět tisíc let. Přitom až donedávna (to nedávno berme historicky, tedy nějakých dvěstě let zpět) byla ekonomicky i technicky na obrovské výši, v mnohém předčila Západ.

Moudří lidé tedy říkají, že důležitá je STABILITA. Mnoho se mluví o rozvírajících se nůžkách mezi bohatými a chudými. Nesmírně důležité je zajistit, aby nedošlo k zoufalému, křečovitému vyvrcholení, po kterém se společnost propadne hluboko dolů.

Ale sociální stabilita sama o sobě nestačí. Příroda se proměňuje a nikde není psáno, že nás bude pořád jen hýčkat. Je velké množství hrozeb, které mohou lidstvo vymazat čistě přírodními procesy. Stabilita by měla tedy zahrnovat i co nejdokonalejší adaptaci na přírodu. Nedovedu si představit jinou než technickou. Mluvil jsem na podobné téma s jedním velmi vzdělaným a chytrým člověkem, silně věřícím. Ten problém ohrožení lidstva nějakou přírodní katastrofou - třeba kosmických rozměrů - vyřešil prostě tím, že její pravděpodobnosti přisoudil mizivou úroveň. Nevím, zda je to obecně křesťanský postoj. To bych hodnotil jako hodně tlusté klapky na očích a velmi bych si pochvaloval, že mezi tyto lidi nepatřím.

Podle mého názoru musí být lidstvo nejen stabilní, ale musí být schopno reagovat dostatečně rychle na změny prostředí. Tady si dovolím připomenout výše zmíněné vlastnosti regulačních systémů.

Jestliže jsem zmínil možnost Božího experimentování v našem Vesmíru, měl jsem na mysli rozličné nastavení jakýchsi parametrů pro jednotlivé civlizace. Ty všechny by žily v jednom vesmíru se stejnými fyzikálními vlastnostmi, tedy se stejnými fyzikálními zákony. Celý tento Vesmír prochází určitým vývojem, jehož určité fáze by mohly být neslučitelné s přežitím inteligentních civilizací, které se do té doby vyvinuly. Popusťme uzdu fantazii nebo, lépe, zahoďme jakoukoli uzdu co nejdál. Představme si, že by některá z vesmírných civilizací buď dokázala ovlivnit vývoj vesmíru tak, aby nebyl pro ni zhoubný, což je už hodně náročné na myšlenkovou toleranci, nebo to, že by dokázala vše, k čemu se dopracovala, nějak zakonzervovat tak, aby se to probudilo k životu v takové další etapě vývoje Vesmíru, kdy by mohla vzlétnout z kosmického popela jako bájný Fénix (tuším, že se tak dokonce jmenovala nějaká sci-fi povídka).

Jestliže půjdeme ještě dále, můžeme si představit, že Bůh experimentuje s více vesmíry, z nichž každý má i jiné počáteční nastavení. Některé jsou nastaveny tak, že se v takovém vesmíru nemůže vyskytnout inteligentní život, ale vesmír má velice stabilní charakter, to znamená, že nekončí například zhroucením do sebe nebo naopak, rozletěním se doztracena. Mohou tu být vesmíry pulzující od Velkého třesku do Velkého krachu a znovu do dalšího cyklu. Zdálo by se mi pravděpodobné, že by Bůh preferoval modely s vývinem inteligentních civilizací, neboť jsou jako hračky neskonale zábavnější.

To by znamenalo, že Bůh existuje mimo materiální svět, v jakémsi Metafyzičnu, ve kterém nemají význam základní kategorie našeho vesmíru, tedy hmota (včetně energie jakožto její formy), prostor a čas. Řekněme dokonce, že ostatní vesmíry by byly založeny na stejné triádě, ale vztahy mezi nimi by byly jiné, tedy platily by tam jiné fyzikální zákony.

Tyto úvahy vedou ke zcela jiné představě Boha. Ten dá svobodnou vůli nejen myslícím bytostem, ale celému vesmíru. Nic nevyžaduje a ničím nepomůže. K živým tvorům včetně lidí přistupuje téměř jako biolog k amébám. Z Metafyzična pouze sleduje vývoj experimentů a po zahájení pokusu do jeho průběhu nijak nezasahuje. A jaký cíl tím experimentováním Bůh sleduje? Třeba takto zkoumá MOUDROST. Příčí se mi představa, že by mohla být bytost NEKONEČNĚ moudrá. K moudrosti patří podle mého názoru i něco dětinskosti, zkoumání a pátrání.

Za takových okolností bychom museli připustit, že všechna náboženství by vznikla jen na základě lidské intuice, neboť Bůh by díky zásadě nezasahování do experimentu samozřejmě nijak nekomunikoval s žádnými živými bytostmi.

Dánský fyzik Niels Bohr, nositel Nobelovy ceny, řekl kdysi:  "Kolego, vaše teorie je šílená, ale není natolik šílená, aby mohla být pravdivá". Že tento můj článek bude hodnocen jako výplod šílence, jsem si jist. Ale nárok na pravdu si nečiním. Realita je možná ještě šílenější.