Hledá se počítačový psychiatr

Dojmy z knihy Raye Kurzweila The Singularity Is Near (pozor, nejedná se o recenzi!). Bude mít počítač budoucnosti chuť sloužit lidem? Spiknou se počítače proti nám? Kam to všechno spěje?

Nálada na palubě lodi Intergalactica byla, mírně řečeno, neveselá. Loď se ocitla v jakémsi silovém poli, které ochromilo navigační systém a ten udával polohu v podivně nelogických skocích. Vypadalo to, jakoby loď proplouvala časoprostorem stylem laškujícího delfína. Členové posádky se zoufale snažili dostat něco rozumného ze zmatených údajů palubního systému, načež se zase uchylovali k záložním elektronickým asistentům, které jim dávaly upřímné odpovědi v příslušných jazycích Galaxie podle svých majitelů. V češtině by to znělo zhruba takto: “tosemblázen!”. Všichni, jak posádka, tak cestující, začali propadat nervozitě, až na jednoho.

Žlutozelený Pandořan klidně popíjel Stopařův supergalaktický megacloumák a vypadal, jako by se ho prekérní situace nijak netýkala. Méně zkušeným cestovatelům tím šel značně na nervy, ale ti znalejší věděli, že Pandořané jsou prostě takoví. Všichni jsou součástmi jednoho systému. Vědí, že vše, co zažívají, je okamžitě sdíleno ostatními a ukládáno do Pandobáze, která slouží ke zdokonalování modelu Všeho. Tím zůstanou informace každého Pandořana uchovány a na jeho fyzické stránce vlastně vůbec nezáleží. Ta může být v případě potřeby kdykoli replikována, a to buď zcela identicky nebo třeba v nějaké vylepšené podobě, což ale vůbec není nutné. Žádný Pandořan nelpí na svých osobních prožitcích, ví, že záleží jen na informacích, které jsou v Pandobázi a jsou neustále zpracovávány každým Pandořanem na pozadí jeho vědomí. Každý ví, jaký je momentální stav Modelu a také ví, že je průběžně vylepšován a zpřesňován. Popřípadě zlikvidován, aby uvolnil místo Modelu zgruntu novému. To je vždy obrovsky slavnostní okamžik, pozemšťan by to přirovnal příchodu Vesny. Starý Model se za doprovodu zpěvu a tanců hodí do proudu Času a začne se s nadšením pracovat na Modelu novém, lepším.

Intergalaktiku vedl starý Zirk. Vyprávělo se o něm, že sotva se trochu uklidnily vlny po Velkém třesku, vyplul na vlastnoručně zhotovené kocábce do Vesmíru, tehdy ještě pořádně žhavého. Ale to berme spíše jako součást galaktického folklóru. Pravdou zůstává, že jeho nesmírné znalosti a zkušenosti, rozvážnost a vůbec mnohokrát osvědčená schopnost zvládat zdánlivě bezvýchodné situace, mu zjednaly obrovský respekt ve všech galaktických přístavech. A právě tento Zirk nyní  spoléhal na Pandořana jako na poslední záchranu. Věděl, že ten zvláštní cestující buď přijde se spásným řešením, které by samotného Zirka nenapadlo, nebo pronese takovou životní moudrost, která osazenstvo lodi rozzuří natolik, že jim už bude všechno ostatní úplně jedno, včetně jejich osudu.

Pro uklidnění čtenářů řekněme, že Pandořan se nechal přemluvit k první variantě a všechno protentokrát šťastně dopadlo. Ale ten Pandořan nás zajímá. Co je to za chlápka? Jakoby v něm žádný cit nebyl, rozhodně nemá pud sebezáchovy.  Ale blboun nejapný to také není, všimněte si, jak elegantně drží sklenku, jak labužnicky z ní upíjí. A vybral si ten nejlepší drink z celého lodního galabaru!

Je to tak, náš Pandořan je cosi zcela odlišného ode všech organických obyvatel Galaxie. Stejně jako myriády ostatních Pandořanů, je duchovním synem Raye Kurzweila, který napsal knížku The Singularity Is Near. Autor je význačným vědcem v oboru umělé inteligence a zaměstnancem firmy Google. Singularitou myslí koleno grafu vývoje lidstva, přičemž tuto funkci tipuje jako exponenciální. To je evidentně jeho zamilovaná křivka: zpočátku se drží nenápadně při zemi, či spíše při vodorovné ose, aby pak najednou nabrala stoupání a nakonec vystřelila prudce vzhůru. R. Kurzweil ji vidí prakticky ve všem: v přírodních procesech, včetně biologických, geologických i kosmických, ale hlavně ve vývoji lidstva.

Křivka, která podle něj reprezentuje podstatné parametry lidské civilizace, odráží vývoj v klíčových oblastech: v počítačích (respektive robotice), nanotechnologii a genetice. Ve všech těchto oblastech předpovídá explozívní vývoj, který nakonec učiní z celého Vesmíru jeden myslící organismus. Singularita bude znamenat, že počítač již bude schopen “uvažovat” jako člověk. Lidský účastník testu nedokáže rozlišit, jestli se baví s jiným člověkem nebo počítačem. Takto inteligentní počítač již dokáže sám navrhnout, jakým způsobem má být vylepšen k ještě vyšší inteligenci. Nový počítač bude schopen zkonstruovat ještě výkonnější počítač, a tak dále. Nový počítač není miminko, nemusí se zdlouhavě učit a osvojovat si potřebné znalosti. Prostě se mu “naládují” data. Vše jde neskonale rychleji než výchova lidského mláděte. Je samozřejmostí, alespoň pro Raye, že počítače budou připojeny ke všem dostupným zdrojům informací a zároveň do nich budou přispívat.

Vzpomínáte na našeho Pandořana? Kupodivu do myšlenek Raye Kurzweila dokonale zapadá. Fanatik Singularity vůbec nemá obavy, že by se počítače vydaly svou cestou a lidi zanechaly někde v propadlišti dějin. Naopak, podle něj se bude rozdíl mezi člověkem a počítačem postupně stírat. Vždyť už dnes je člověku pomáháno inteligentními implantáty, některé dávkují na základě monitoringu tělesných funkcí potřebná léčiva do krevního oběhu, jiné podporují a řídí činnost srdce, zlepšují sluch, dokonce nahrazují ztracený zrak, apod. Zatím je rozhraní (interface) mezi implantátem a tělem jeho nositele spíše nepřímé, “natvrdo”, ale s rozvojem nanotechnologií bude možné se napojovat přímo na nervy nebo dokonce na neurony v mozku.

Při hraní si s takovými možnostmi naráží autor i na problémy povahy filozofické. Ptá se, co je vlastně identitou člověka. Není to tak jednoduché, uvážíme-li, že člověk věku postsingulárního již bude mít vyměněnu značnou část tělesných buněk, v mozku bude mít cosi jako podpůrný biologický počítač a bude si moci nahrát dojmy, zkušenosti a pocity jiného člověka. Vlastně se stane virtuálně druhou osobou. Odpověď je vpravdě gůglovská: lidská identita jsou prostě data. Není problém si představit, že se někde ve Vesmíru vytvoří kopie Jana Nováka včetně celé jeho informační “duše”. S hravostí sobě vlastní pak Ray uvažuje, kdo je vlastně více Janem Novákem: zda originál, který zůstal někde na Zemi nebo kopie, která se nachází v nějakém galaktickém Zapadákově a má Novákova veškerá data z jednoho přesně určeného okamžiku. Vždyť ten originál v mezičase něco prožil, něco zjistil, přičemž Novák č. 2 má jeho byvší, tedy již starou, identitu.

Tito kyborgové, nebo, chcete-li, Pandořané, budou žít stovky nebo třeba tisíce virtuálních životů. Jestli se vám to zdá nepravděpodobně mnoho, pak vězte, že v Rayových úvahách je smrtelnost považována za jakousi dětskou nemoc lidstva, která se relativně snadno vymýtí.

Netroufám si reprodukovat ve větší míře Rayovy precizní úvahy, aby moje nešikovnost či nepochopení nepůsobily nakonec kontraproduktivně. Jeho knížka rozhodně stojí za přečtení. Možná z ní na někoho padnou chmury, ale já jsem v ní nalezl velkou naději: jestliže inteligence překročí mantinely mozků svárlivých, egoistických, sobeckých, panovačných a jinak postižených lidí a spojí se do jednoho velkého oblaku s inteligencí počítačů, pak se logicky nemůže zabývat ničím menším, než pronikáním do podstaty všech věcí, do záhad fungování Vesmíru. Nakonec se této Inteligenci podaří odvrátit smrt Vesmíru, která by jinak neodvratně nastala.

Pak si Nejvyšší Experimentátor spokojeně zamne ruce a řekne, že nastavení počátečních podmínek právě tohoto z řady jeho pokusných Vesmírů se docela povedlo. Dospělo to sice ke kýžené stabilitě poněkud jinou cestou než očekával, ale nakonec to nebylo špatné.

Vůbec ne špatné…