Muslimové a ti ostatní

Mnoho se píše a mluví o tom, že islám je náboženství mírné až laskavé, tolerantní, ale také nesnášenlivé, agresívní až zločinné. Takové protiklady by nesjednotil ani ten nejkovanější dialektický materialista. Jsa povahy šťouravé, rozhodl jsem se prozkoumat vztah islámu vůči ostatním náboženstvím. Svůj laický kompilát si dovoluji předložit touto cestou.  

V městě Mekce, v dnešní Saúdské Arábii, se narodil roku pětistého sedmdesátého bystrý chlapec jménem Mohamed. Jak přicházel do let, začalo jej hnísti , že jeho lidé jsou cháska bez kázně, rozdělená do svářících se kmenů a vyznávající různá božstva či bůžky, zatímco v nedalekém sousedství okusili lidé sílu nábožentví boha jediného. Ten solitérní a všemocný Búh dal Židům sílu vymanit se z područí mohutného Egypta. Ani po jejich pozdějším přemožení Římem jejich náboženství nezaniklo a navíc se vytvořilo nové silné společenství jeho vyznavačů skrze Ježíše.

Mohamed se ovšem nespokojil s rolí šiřitele některého z těch dvou zavedených náboženství. Rozhodl se dát svému lidu něco nového, lepšího.

Šel na to velmi mazaně: židovské a křesťanské náboženství nezavrhl, přihlásil se ke stejnému bohu, o kterém píše tóra - hebrejská Bible. Ten Bůh, jehož nazval Alláhem, sděloval lidem svoji vůli prostřednictvím vybraných jedinců - proroků. Prvním takovým prorokem byl Abrahám neboli Ibrahim. Dalším pak Mojžíš a nakonec Aramejec Ježíš. Toho ovšem zbavil jeho božství, rozhodně neuznával trojjedinost boží, která darmo mátla lidem hlavy. Kupodivu ale nezpochybnil neposkvrněné početí Panny Marie. Ježíš byl v jeho pojetí jen jeden z řady proroků. A ta řada pak měla svého vítěze. Jím byl, světe div se, právě Mohamed. On byl prorokem nejen nejlepším, ale i posledním. Pokud přijdou nějací proroci po něm, budou to proroci falešní. Tímto tahem, tou prorockou definitívou, uzavřel vývoj monoteistických náboženství a islám postavil na jejich vrchol.

Muslimové považují Bibli, a to jak židovskou, tak i křestanskou, za posvátné knihy, které patří i k základům islámu. Křesťany a židy pak označují jako Lid Knihy, kterému “se dostalo Písma před muslimy”.  S židy mají pak mnoho společného. Některé věci pramení z vývoje náboženství ve stejném životním prostředí. Oba pouštní národy došly například k tomu, že mužům v poušti je při nedostatku vody k hygieně docela prospěšná obřízka, nebo třeba že horké podnebí vyžaduje obezřetné nakládání s potravinami. To se pak rozvinulo do náboženských předpisů - košer na jedné straně a halal na druhé.

Protože jsem člověkem vícero knih, ovšem s výjimkou těch pravých, zauvažoval jsem o tom, jak se dívají muslimové na nevěřící. Pohleďme na věc ze stránky velice praktické - manželství muslima s nemuslimkou. To je upraveno z hlediska nábožensky- právního tzv. fatwou.

Šejch ‘Abdus-Sattar Fathalláh As-Sa‘í, profesor Výkladu Koránu a koránské vědy z university Al Azhar se staví k otázce smíšených manželství a k výchově dětí z těchto manželství takto:

1. Není nic zakázaného z hlediska islámu pokud se muslim ožení s věřící a praktikující křesť?ankou (nebo židovkou), ale měl by vymezit ve svatební smlouvě, že děti z tohoto manželství budou muslimové.
2. Manžel by měl usilovně, nikoliv však násilně, svou ženu vyzývat k islámu a ukázat ji tak správnou cestu. Za toto konání bude štědře odměněn Bohem. Jeho nevšímavost či nezájem pozvat ji k islámu, pak bude naopak ohodnocena Božím trestem na Onom světě, protože díky němu jeho žena zustala lhostejná a netknutá islámem.
3. Jestliže v případě neshod všechny síly manželského páru, aby se smířili, propadly a rozvod se stal nevyhnutelným, pak muslimský otec nese odpovědnost za vedení svých dětí a jejich zdárnou výchovu. Islám svěřil muži tíhu odpovědnosti za děti z obav, že nevěřící matka je povede k následování jejího náboženství. Nicméně jestliže manžel matce svých dětí duvěřuje natolik, že nebude jejich děti odrazovat od islámu a ve svatební smlouvě bylo toto oběma stranami podepsáno, pak je možné, aby děti byly ponechány ve výchově matky do věku sedmi let. Po dosažení tohoto věku by měla výchova přejít na jejich otce, nebo? on je zárukou ochrany jejich náboženství.

(viz).Všimněme si, že ctihodný šejch nezakazuje manželství muslima se ženou nevěřící. Určitě to však není dáno jeho bezbřehou tolerantností, ale prostě mu taková eventualita vůbec nepřišla na mysl. Rovněž je zajímavý pohled na výchovu dětí.  V islámu se příslušnost k náboženství dědí po otci, židovství se naproti tomu dědí po matce. Otec má zodpovědnost za výchovu dětí k islámu, a tuto povinnost bere i ten sebeemancipovanější umírněný muslim velice vážně. Nejedné české dívce tato náboženská zarputilost uštědřila hodně tvrdou životní lekci.

Současný papež se vyjadřuje vůči islámu velmi vstřícně. Je otázka zda se může rozvinout nějaký zajímavý dialog. Obávám se, že muslimové se na něj budou dívat jako na docela dobrého věřícího, který však nějakým nedopatřením vsadil na méněcenného proroka.