Moudrá stařenka nebo bláznivá babizna?

Mohl by to být článek o tchýních, o matkách pletoucích se do života svým dětem nebo prostě o starých ženách. Bude to o Evropě. Svět si s ní užil dost a dost, její rozmary jakžtakž přečkal, a teď se začíná zařizovat po svém. První generační problém měla Evropa se svojí nezvedenou dcerou - Amerikou. Teď ji čeká něco ještě vážnějšího.

Ohlédněme se zpět do jejích dětských let. Už jako malá byla dosti svárlivá a roztahovačná. Alexandr Makedonský dobyl obrovská území hluboko v Asii, nepohrdl ani Afrikou. Římské legie také ovládly kdeco, ale k stáru se těmi vítězstvími stařenka nijak zvlášť nepyšní. S vděčností vzpomíná na učitele, který přišel z Asie a po svých žácích poslal učení, ke kterému se stále hlásí jako k něčemu, co jí pomohlo dospět a vyzrát. Učení Ježíšovo, učení plné lásky a pokory. Ještě dlouhá léta inspirovalo syny Evropy k válečným výpravám do Palestiny i jinam. 

Nějaký čas se tehdejší mladice zaměstnávala sektářskými boji uvnitř svého laskavého náboženství, přičemž ovšem nezapomínala obšťastňovat lidi v zámořských krajích svými objevitelskými plavbami. Zároveň se celkem úspěšně bránila expanzím z jihu a východu.

Ze všech těchto šarvátek nakonec načerpala něco přínosného. Válčení mělo za následek zdokonalení výzbroje a vojenské vědy, náboženské rozbroje daly základ přesnému myšlení, neboť se nebojovalo jen ohněm a mečem, ale i zbraněmi ducha. Středověká scholastika byla důležitým základem kritického analytického myšlení, bez kterého by západní věda neslavila své triumfy.

Velký rozmach byl spjat s obdobím vzdoru, kdy se někteří evropští myslitelé vzbouřili proti Bohu a rozhodli se vykolíkovat rozumu větší prostor na úkor víry. Zrodilo se období renezance, která přinesla velký rozkvět umění a věd. 

Po obdobích tvrdé středověké regulace ekonomiky se v Evropě vyvinul kapitalismus, směr, který rozbil řetězy   tradičních cechů, práva měst na to či ono, a který dal celkově Evropě sílu daleko předstihnout tehdejší světovou jedničku - Čínu. Bylo to období divoké, plné energie, ale také, mírně řečeno, velkého diskomfortu pro lidi nedostatečně disponované. A těch byla většina. Skutečně, těch "raplů", schopných zorganizovat práci jiných a její výsledek prosadit na trhu, je jen malé procento populace. Zřejmě vývojová záležitost, ve větší koncentraci by se navzájem vybili. 

A tak si ta většina začala postupně zjednávat pohodlnější podmínky, a to buď prostřednictvím pušek, popravišť a táborů gulagu v Rusku, či mírněji prostřednictvím odborů. Cesta mírná byla vedena britským "common sense", ruská cesta pak "osvícenou myšlenkou" mající kořeny v humanistických ideálech. Očekávalo se, že ukáže celému světu cestu k pravému lidství. Přes hory mrtvých se dopracovala k neslavnému konci - zborcení hliněných nohou, na nichž stály její ekonomické základy.

Humanistické ideály stály do značné míry i u další verze socialismu, u socialismu nacionálního, jinak zkráceně nacismu.  Konec byl ještě horší než u socialismu internacionálního. Ještě více mrtvých, ale naštěstí kratší vláda.

Zkusme prozkoumat následující paralelu: Pro Evropu, její vzestup nad národy ostatních kontinentů, mělo nesmírný, snad zásadní, význam přijetí importovaného monoteistického náboženství. Jeho původní - židovská - forma byla přísná a strohá. Mnoho lidí proto oslovila víra hlásaná Ježíšem, který byl pro Židy sektářským fanatikem. Ježíš nabídl lidem vědomí, že jsou někým nesmírně mocným milováni už proto, že jsou. Pravda, měl na ně určité nároky, měli se zdokonalovat, aby vyhověli boží představě. Určitý háček byl v tom, že tu představu nespecifikoval nijak podrobně. A tak vznikl prostor pro různé odnože křesťanství, jak onu boží vůli zvěstovat a vykládat.

Nepodmíněná boží láska byla mocnou vzpruhou, ale nechávala lidem příliš svobody. Křesťanství nedávalo svým věřícím přesný a podrobný návod, co mají dělat, aby plnili boží záměr. Pro mnohé je svoboda břemenem. A snad právě proto uspěl Mohamed se svým učením, které své ovečky ujišťovalo, že vše je v rukou mocného Aláha a na nich je pouze, aby dodržovaly přesné rituály. To už dalo lidem nesmírný duševní komfort, a snad proto se z islámu stalo nejdynamičtěji rostoucí náboženství.

Říkávali jsme napůl žertem, napůl vážně, že lenost je matkou pokroku. Aby vyhověli lenosti, vymysleli si lidé mohutné technické nástroje, které jim daly sílu vzdorovat mocné přírodě, proti níž byla pouhá "nahá opice" Desmonda Morrise velmi chabě vybavená. Asi to není úplně naivní, ale je třeba omezit platnost tohoto tvrzení pouze na lenost fyzickou. 

Podobně jako vyhověl duševní pohodlnosti lidí Mohamed, zbavila lidi potřeby "špekulovat" i největší vymoženost evropská - sociální stát. V čistém kapitalismu platilo, že se každý snažil pro sebe získat co možná nejvíce, ale tím to neskončilo. O tu svoji hromádku pak musel denodenně svádět neustálý boj, aby si ji vůbec udržel. Jak barbarské, jak nehumánní!

Za současného stavu techniky stačí k zajištění hmotných potřeb národa jen velmi malá část populace, která však stále za tuto službu chce finanční protihodnotu. Nezanedbatelná část populace se pak stará o to, aby zdroje byly přerozděleny tak, aby se dostalo i na ty, kteří jsou nad materiální "špekulování" povzneseni nebo na něj prostě nemají buňky. Tento model je natolik přitažlivý, že se částečně šíří i do tak silné bašty kapitalismu, jako jsou Spojené státy. Jeho stinnou stránkou je nižší ekonomická výkonnost. Země, ve kterých dosud nezapustil kořeny, začínají hrozivě nabývat na síle a stárnoucí evropská civilizace to vnímá s velkou nelibostí. Protože sama již není schopna s nastupujícími energickými ekonomikami držet krok, snaží se jejich tempo zmírnit například šířením svých idejí, které fungují jako účinná brzda. Evropští intelektuálové v obavách o osud světa vymýšlejí pravidla pro lepší světový řád, ale ten se jimi řídí asi tak jako karavana štěkotem psů.