Učitelé na barikádě

Učitelé pracují s mládeží - s tím nejcennějším, co máme - a formují ji do buněk zázračného organismu, kterým je národ. Ale jde tu skutečně o národ?  Mají děti vyrůstat pro národ nebo z nich mají být příslušníci “všeholidstva “?  

Bohumil Kartous, mladý muž, platící za velkého odborníka v oblasti školství, si velmi dobře uvědomuje důležitost vzdělávání mládeže. Napsal o tom knížku se zdánlivě pesimistickým názvem No Future. Název je ovšem provokativní, stejně jako celá knížka. Ta se navíc ani neomezuje na pouhé slibování zářné budoucnosti, ale snaží se i dát doporučení, jak ji aktivně vytvářet. 

Hlavní role ve vytváření skvělé budoucnosti má připadnout, jak jinak, než učitelům. Autor se zamýšlí nad osobností učitele, nad podmínkami, v jakých pracuje a musí obstát. Ty podmínky vidí opravdu dramaticky:

“...digitální hlavní proud drtí společnost nereflektovanou nenávistí vůči jiným etnikům a náboženstvím (v době vrcholící imigrační vlny z Blízkého a Středního východu a Afriky v roce 2016)...”, [str. 52/53]

Rodinné zázemí také nemotivuje dítka k ušlechtilým myšlenkám: buď patří jejich rodiče do starší generace, u kterých to opravdu nelze předpokládat a nebo jsou to mladí lidé, kteří mají starosti kariérní nebo prostě existenční a na výchovu svých potomků nemají příliš času. Učitelé mají... 

“...pracovat s žáky na pochopení principů interkulturního soužití, na respektu k lidem různých etnik či náboženství, jelikož ústava a do ústavy vnořená Listina základních lidských práv a svobod to předpokládají. V podstatě mají žákům zprostředkovat [...] základní hodnoty jak našeho, tak evropského uspořádání.” [str. 53]

Žáci mají ale zájmy většinou daleko přízemnější. Když se je učitel snaží pozvednout do vyšších sfér například tím, že k diskuzi s žáky pozve cizího vysokoškolského studenta, který má žákům zprostředkovat pohled z jiné strany světa, může dojít k velmi dramatické situaci. Kartous líčí hypotetickou příhodu, kdy... 

“...dorazí do školy agresivní rodič, který vám sdělí, že si nepřeje, aby dítě bylo vystaveno takovému vlivu, neboť jde dle jeho názoru o podporu „multikulturní ideologie“, což je podle něj špatné a nežádoucí”.[str. 53]

Kantor, který tohle všechno zvládne, by měl být podle autora kombinací mudrce, hrdiny i rebela.

Tedy proti běsnícímu antimultikulturalistovi bych si netroufal poslat mladou jemnou absolventku pedagogických nauk. A co se týká toho rebelantství, to určitě není ve školských ani vysokoškolských osnovách. I kdyby bylo, tak většinové dívky mají v genech spíše udržování souladu než vzpouru a dnešní mladíci jsou zaneprázdněni vnitřními boji o to, ke kterému z nepřeberné palety pohlaví vlastně patří. 

Tak snad ta moudrost. Ale ta se zcela určitě nastudovat nedá. Ta přichází s věkem a zkušeností, jenže zdaleka ne každý k ní během životní pouti dorazí. Místo moudrosti asi musí (pokud autorovi rozumím) zafungovat schopnost orientovat se v množství ušlechtilých myšlenek produkovaných pokrokovými intelektuály, vědoucími nejlépe, jak má vypadat svět a lidská společnost zítřka. 

Pozici školy komplikuje navíc to, že velká část rodičů patří... 

“...do skupiny pohrobků totality, kteří si nejdříve musí vyzkoušet, co to vlastně ten liberalismus a demokracie znamená. Dodnes to velká část české společnosti nechápe. Týká se to pochopitelně i učitelů a rodičů. Jejich rozpoložení a světonázor často mnohem více než Havel ztělesňují Klaus se Zemanem, bytostní oportunisté a pragmatici moci za takřka jakoukoliv cenu morální, intelektuální, i ekonomickou, jejichž smysl a chrápání vlivu vzdělávání na občanskou společnost (či na společnosti vůbec) se potácí na hranici základní politické gramotnosti. Anebo jsou dokonce tak perfidní, že tuto otázku záměrně potlačovali a potlačují. Jak symptomatické…” [str. 63/64]

Pokud dobře rozumíme vzletné bruselštině autora, je situace českého školství více než vážná. Jestliže rozpoložení a světonázor ztělesňují “bytostní oportunisté a pragmatici moci”, pak je nejvyšší čas zatroubit na polnici a vytáhnout do boje. Před bojem ovšem musí přijít řádná příprava. Nejlépe poradit se s protipólem ”bytostných oportunistů’ - Václavem Havlem:

„Nejde pochopitelně jen o rekonstrukci školních budov, výbavu učebními pomůckami, včetně počítačů, nové učebnice. Především jde o jeho novou koncepci. Školy všech stupňů musí v mladých lidech pěstovat svobodomyslného ducha a samostatné myšlení; osobnosti pedagogů v nich musí lidsky působit na osobnosti žáků; školství je prostě třeba humanizovat, jak v tom smyslu, že jeho základním atomem bude lidská osobnost učitele, vytvářející kolem sebe „silové pole“ inspirace a příkladu, tak v tom smyslu, že u všech oborů bude technické či odborné vzdělání přiměřeně a daleko víc než dnes kombinováno se vzděláním obecně humanitním.”[str. 59 -60]

Jenže ouha, Havel situaci ohledně školství poněkud podcenil:

“Jen je poněkud mrzuté, že se Václav Havel (ani nikdo z těch, kdo v době euforie měli velkou příležitost hýbat pomyslným vesmírem) nevěnoval ve svých úvahách vzdělávání poněkud více do hloubky, když už se vydal správným směrem. Možná by si položil otázku, co je třeba k tomu, aby se vzdělávací systém dostal během pouhých deseti let do takové formy, jakou mu jeho tehdejší hlavní kouč předepsal. Havel si tehdy asi nedokázal představit, že v roce 2019 budeme vůbec bojovat o to, zda má být škola místem občanského vzdělávání, a pokud, jakou vlastně má mít podobu.“[str. 62]

Ale nedosti na tom:

“Havel se velmi mýlil ve své předpovědi. Když následně, zhruba po deseti letech, konstatoval v české společnosti „blbou náladu“, měl si opět vzpomenout na to zatrolené školství a na vzdělávání. Žel, tehdy už si nevzpomněl, o čem v létě 1991 přemítal.”[str. 62]

A tak tíže nápravy padá na bedra mladých aktivistů s vizí, jakým je hlavně Bohumil Kartous. Ti, kteří mu důvěřují, nechť mu drží palce.

My ostatní bychom měli usilovat o záchranu českého školství pokud možno jinou cestou.