Proč jsou tak jiní?

Jsou natolik jiní, že podle vysoce vlivného analytika ani nepatří do civilizovaného světa. Praví:  ”Hedvábná stezka je smrtícím nebezpečím pro civilizovaný svět”. Kdo za tím je? Inu, Číňané.   

Stezka je projekt Číny, a ta jistě nechce zahubit sebe samu. To si určitě nemyslí ani PhDr. Václav Hubinger, který o čínském nebezpečí napsal obsáhlý a velice varovný článek. Zřejmě tedy podle zmíněného analytika Čína do civilizace nepatří a patřit nejspíš ani nechce. 

Ale je možné, že si pan Hubinger je vědom nesmírného kulturního základu, kterým Čína přispěla k vývoji lidstva, jen je natolik zahleděn do euroatlantické civilizace, že prostě neuznává žádnou jinou. Snad i muslimové jsou mu bližší než “ti žlutí loupežníci”.

Jejich mytologie

Všechna tři hlavní monoteistická náboženství - judaismus, křesťanství a islám - dala svým přívržencům podobný mýtus o jejich původu:  nejvyšší bytost stvořila celý svět včetně lidí. Ti byli vrcholným dílem a zůstali Nejvyššímu odpovědni za to, jak dále žijí a naplňují jeho záměr.

Ne tak Číňané. Jejich vysvětlení původu lidí je hravé až rozmarné. Bohyně Nüwa na procházce přišla k tůni, okolo které bylo žluté bláto příjemné konzistence. Uhnětla z něj figurku a jakmile ji postavila na zem, figurka zatleskala a začala tančit. To se hravé bohyni nesmírně zalíbilo, a tak jich vyrobila velké množství. Když se unavila, zkusila šlehat prutem do bláta. To se rozstřikovalo a hle, jednotlivé kapky se stávaly lidmi. Ovšem tito “sériově” vyrábění již nebyli tak nadaní a schopní jako ti ručně uhnětení. 

Bohyně se lidí časem nabažila a sblížila se se svým božským bratrem Fu-si natolik, že založila instituci manželství a hned ji s Fu-si vyzkoušela. Pak už pochopitelně měla úplně jiné starosti než dohlížet na lidi.

Lidé stvoření rozmarnou bohyní žili, jak uměli. Naučili se spolu vycházet a nebát se zkoušet to či ono, aby si usnadnili život. Úspěšné postupy si rychle osvojili další a další členové komunity a předávali je dále.

Ti nejmoudřejší, zřejmě uhnětení z nejlepšího bahýnka, objevili Cestu. Tu nabídli lidem okolo sebe. Chcete se stát lepšími, dokonalejšími? Pak prosím, tudy. Ale pozor, neztratit směr!

Jaký rozdíl proti západní civilizaci, která se v podstatě odřízla od svých duchovních základů, které jí pomohly stát se hlavní silou celého světa a nyní víceméně klopotně hledá nějaké podstatné hodnoty, které jsou pro ni určující. 

Jejich náboženství

V Číně vlastně žádné náboženství v pravém slova smyslu nevzniklo a ani nějaké cizí nezískalo mnoho přívrženců. Dá se mluvit o filozofických směrech, z nichž konfucianismus a taoismus jsou původní a buddhismus přišel z Indie. Mezi těmito směry nedocházelo k žádným rozbrojům, pojem kacíře Čína vůbec neznala. Od státního úředníka se sice vyžadovala výborná znalost konfuciánské nauky, ale v soukromí mohl vyznávat taoismus či meditovat s Buddhou. Panovalo cosi, co se dá označit jako mnohosmýšlení. Pouze v osmém století našeho letopočtu došlo k vlně odporu vůči buddhismu, což bylo dáno tím, že buddhistické kláštery velmi zbohatly, začaly zasahovat do politiky a vzbudily tím obavy a nenávist. 

Jejich ideologie

Podobně jako náboženství, také žádnou vlastní ideologii nevyprodukovali. Importovaný komunismus přijali  v naději, že s jeho pomocí se jim podaří dohnat strašlivý náskok západní civilizace a dokonce i jejich malého bratříčka - Japonska, které se velmi rychle začalo učit od Evropy, zejména od Německa. Velkému kormidelníkovi Maovi se podařilo dobýt prakticky celou čínskou pevninu za ochotné podpory Sovětského svazu. Když však Číňané zjistili, že ta podpora je příliš tísnivá, vypořádali se se sovětskými “učiteli” velmi drsným způsobem. 

Pod Maovým vedením vykročila země na strastiplnou cestu, která přinesla Číně velké ztráty, ale svým způsobem předznamenala nástup modernizace, před kterou svět nepřestává žasnout. 

Kupodivu se setkala ve světě s kladnou odezvou i Maova svérázná verze marxismu, jež oslovila i západní “pokrokové” intelektuály, včetně některých špiček Evropské unie. 

A pak se nedivme...

Číňané, na rozdíl od příslušníků monoteistických náboženství, nikdy necítili podřízenost vůči nějaké Nejvyšší bytosti, jejíž záměr by měli uskutečňovat. Hlavní odpovědnost cítili vždy za velikou říši, zděděnou po předcích.  Říši, která byla silná nikoli zbraněmi a velkými vojevůdci, ale svojí kulturou, která nejen přitahovala další a další národy, ale dokázala zcela nekrvavě přemoci i své porobitele. 

Mandžuové, severní sousedé Číny, Čínu ovládli a v letech 1644-1912 Číně panovala jejich dynastie Ming. Ale co se nestalo, Mandžuové přijali čínskou kulturu a fakticky se asimilovali do většinového obyvatelstva - Chanů. Čínskou říši nejen zachovali, ale zvětšili ji o své původní vlastní území. 

To, že rozhodně nespoléhají na nějakou magickou ochranu shora, musí mít za následek, že berou svůj život jako souhru náhod. Možná trochu tak, jak říká česká filozofka Anna Hogenová: “S nejistotou musí člověk počítat jako s?jedinou jistotou vůbec. Všechny jistoty, které se tváří jako absolutní zdroje klidu, jsou jen náznaky, je to lež. [...] Jak říkal Ernst Jünger, chodit spát s?katastrofou a nebát se jí patří do života.”

Ale to neznamená, že by podléhali  fatalismu. Naopak, po tisíciletí houževnatě a nápaditě zápasili s přírodou o obživu. Obdivuhodné jsou jejich prastaré zavlažovací systémy umožňující pěstování hlavní potraviny - rýže. Čínští neznabozi spoléhali sami na sebe, učili se od úspěšných  a důvěřovali těm, kteří se osvědčili. 

Novodobí mandaríni

Mandaríni představovali čínskou úřednickou a vojenskou vrstvu, která v podstatě držela veškerou výkonnou moc v rámci čínského císařství až do zrušení této vrstvy v roce 1905.

Byli vybíráni skrze tzv. “císařské přezkoumání”, které spočívalo v tom, že mladí muži a potenciální kandidáti pro státní službu byli svoláni na určené místo, dostali kaligrafické náčiní a svitek a měli dva dny na sepsání básně. Byli pak posuzováni na základě znalostí konfuciánské literatury, kvalit své práce a své kaligrafie. 

To ale byl jen první stupínek. Následovala jich řada a jen ti nejlepší se mohli ucházet o místo ve státní správě, přičemž “hodnosti” byly rozděleny do devíti stupňů. Do první kategorie patřil například Hlavní sekretář Zakázaného města, nejníže stáli výběrčí daní či strážní ve vězení.

Dnešní mandaríni jistě nejsou zkoušeni z kaligrafie. Vybírají se z relativně úzkého kruhu špiček komunistické strany. K žádoucím znalostem patří zásady hlavního světového náboženství - finančnictví. Někdejší spolkový kancléř Helmut Schmidt si v knize rozhovoru s Frankem Sierenem [Čína, náš soused] postěžoval, že němečtí politici jsou v oblasti finančnictví zcela nevzdělaní, zatímco čínští vůdci mají znalosti výtečné. Helmut Schmidt je již po smrti, ale tento jeho postřeh s nejvyšší pravděpodobností platí i dnes.

Takhle to ovšem nebylo vždy. Dlouhá léta byla hlavní kvalifikací aktivní účast ve špičkách komunistické strany. Ovšem čas ukázal, že ani nejlepší znalost citátů předsedy Maa a jejich sebehorlivější zavádění do praxe neudělá z Číny respektovanou zemi. 

Změna přišla shora

Politbyro Ústředního výboru Komunistické strany Číny je skupinou cca 25 členů ústředního výboru Komunistické strany Číny, která tvoří užší vedení Komunistické strany Číny. Sedm nejvýznamnějších členů politbyra tvoří nejužší vedení, takzvaný stálý výbor politbyra ústředního výboru Komunistické strany Číny.

Vzhledem k mocenskému vlivu Komunistické strany Číny v Čínské lidové republice mají členové užšího vedení strany přítomní v politbyru obvykle zároveň důležité funkce v rámci státu.

Ke cti Ústředního výboru je třeba říci, že podléhá zvykovému pravidlu, podle kterého  může být znovuzvolen politik maximálně 67 let starý, osmašedesátiletí a starší odcházejí. Tak se stalo, že časem se dostali do nejužšího vedení noví lidé s novými myšlenkami. 

Teng Siao-pching sdělil kolegům, že “Nezáleží na tom, jestli je kočka černá nebo bílá. Důležité je, aby chytala myši”.  Toto sečuánské přísloví  pronesené na správném místě a ve správný čas předznamenalo zlom v dějinách ČLR, příchod reforem, které začaly v roce 1979. Slib, že v té době zubožená Čína do dvaceti let dosáhne úrovně Západu vypadal tehdy jako nesmysl, ale po pár letech začaly povýšené úsměšky tuhnout. 

Velký zvrat

V roce 2018 čínský parlament schválil změnu ústavy, která vypustila omezení funkce prezidenta a viceprezidenta na dvě funkční období, čímž současný prezident Si Ťin-pching získal možnost zůstat ve funkci i po vypršení druhého funkčního období v roce 2023.

Tato událost vyvolala řadu dohadů. Leckdo to hodnotil jako přeměnu dosavadního údajně totalitního režimu na přímou diktaturu.  Nabízí se dosti pochmurné vysvětlení. Čína se obává toho, že dosavadní neviditelná válka Západu proti ní hrozí přeměnou do války viditelné. Ta válka se táhne vlastně prakticky od samého zrodu ČLR. O jedné z významných, ale utajovaných akcí vypráví kniha Jindřicha Marka Padáky nad Tibetem s podtitulem Tajné operace CIA 1957 - 1974. Tehdy se jednalo o vojenský výcvik tibetských povstalců a následný letecký výsadek ve vybraných lokalitách Tibetu.

Tehdy šlo Západu asi hlavně o rozdělení obrovského území na menší celky, se kterými by si západní státy snáze poradily. V dnešní době narůstá napětí zejména ze strany Spojených států, které cítí, že jejich postavení světového hegemona by mohlo být v dohledné době ohroženo.

Je Hedvábná stezka hrozbou?

Ano i ne, tedy v ekonomickém slova smyslu. Na druhé straně stará zkušenost praví, že ti, kdo spolu obchodují, mezi sebou neválčí. V takovém případě by to bylo pro svět velkým příslibem. Hlavní háček vidím v tom, že karavany Hedvábné stezky nechodily do Ameriky. Ani dnes nevypadá, že by se s USA v projektu OBOR (One Belt, One Road) nějak počítalo. Nejspíš pouze jako s protivníkem.

Zmíněný V. Hubinger o ekonomicko politických aspektech OBORu říká:
“Nová Hedvábná stezka nebude jeden projekt, jeden velký celek, ale mozaika projektů menších, vzájemně propojených kolejnicemi, dálnicemi, leteckými spoji, elektronickou komunikací a kdo ví, čím ještě. Dílčí projekty budou vznikat na základě bilaterálních dohod účastnických států s Čínou. Nepůjde tedy o žádný „volný obchod“, ale o závazné mezinárodní dohody, uzavírané mezi gigantem a menšími státy. Financování bude zajištěno samotnými účastnickými státy skrze čínské banky. Státy ponesou rizika, banky budou vyhodnocovat zisk. Vzpomene si ještě někdo na oprávněné čínské stížnosti na nerovnoprávné smlouvy, které s ní uzavírali Evropané v 19. století? Odplata už je na cestě.”

Ta obava není zcela lichá. Dnešní Čína již dávno není ten otloukánek Západu, který byl západním mocnostem vydán na milost a nemilost. 

Zbývá doufat, že Číňané nejsou mstiví.