Perspektivy euroatlantické civilizace

Otázka perspektivy civilizace, ke které se po rozpadu sovětského bloku počítáme, začíná být aktuální s předpokládaným přechodem k multipolárnímu světu. Z nových, zatím pouze regionálních, hegemonů je nejsilnější Čína.  

Základy euroatlantické civilizace

Při úvahách o kořenech můžeme sahat do starověkého Řecka či ještě dále. Ale většinou se za základ považuje kultura vzniklá na bázi židovského a křesťanského náboženství. Obě patří mezi nejúspěšnější monoteistická náboženství. 

Ta hlavní monoteistická náboženství je možno charakterizovat jako učení podložená autoritou jedné VŠEMOCNÉ entity (Boha). 

To samo o sobě dodává jejich vyznavačům velmi silnou psychickou podporu. Pokusím se vystihnout působení zmíněného "dopingu" u tří nejúspěšnějších monoteistických náboženství:

židovské - schopnost přežít v nepřátelském prostředí a úspěšně se v něm prosadit

křesťanské - územní expanze, rozvoj vědy a techniky, iniciativa jedince

islám - obrovská územní expanze

Islám je zde zmíněn pro úplnost, neboť do euroatlantické civilizace sice nepatří (ačkoli podle některých "pokrokových" názorů je skoro jejím základem), ale nesporně je veleúspěšným monoteistickým náboženstvím. Zažívá stálý územní rozvoj, což jej jako ideologii nesmírně posiluje. Islámu se samozřejmě netýká nějaké zpochybnění základního kamene, na rozdíl od judaismu a hlavně křesťanství.

V současné době zažíváme určité pochyby o vlastních základech. Zcela jistě to souvisí s nárůstem ateismu. Za nesmírně důležité se považuje vymezení takzvaných všeobecných lidských práv, přičemž se popírá jejich odvozenost od křesťanského původu. To popírání má dvě výhody: na jedné straně to vyhovuje narůstající ateistické části populace zemí euroatlantické civilizace, na druhé straně to otevírá možnost začlenění tohoto konceptu do univerzalistického modelu světa. 

V každém případě způsobuje odklon od křesťanství ztrátu energie společnosti, dokonce oslabení životaschopnosti. 

Kdo patří do euroatlantické civilizace?

Kdybychom brali jako nejpodstatnější aspekt náboženství, pak by asi nejvýznamnějším státem euroatlantické civilizace byla s velkým náskokem Brazílie.  “V roce 2010 zhruba 65 % obyvatel, tehdy asi 123 milionů lidí, patřilo křímskokatolické církvi, což z Brazílie činí zemi s nejvyšším počtem katolíků na světě. Asi 22 % lidí (asi 42 mil.) deklarovalo svou příslušnost kprotestantismu”. S význačným českým politikem řečeno: Kdo jiný to má?

Bohužel, Brazílie si euroatlantické ostruhy nezaslouží. Stejně tak Ruská Federace:
“Největší zastoupení má v zemi pravoslavné křesťanství; dominantní církví je Ruská pravoslavná církev, k níž se hlásí okolo poloviny obyvatelstva. Přestože je Rusko sekulárním státem, je Ruská pravoslavná církev uznávána i nevěřícími jako symbol kulturního dědictví Ruska. Křesťanství bylo ruským státním náboženstvím od roku 988 a ani v éře protináboženského Sovětského svazu, kdy byla církev krutě pronásledována, nebyl jeho vliv zcela potlačen a po rozpadu SSSR opět značně stoupl.”

Pravoslavné křesťanství je nepochybně plnohodnotným křesťanstvím, nicméně je pravoslavně křesťanská RF považována ateistickými vůdci Evropské Unie málem za Antikrista (To jsou paradoxy, pane Vaněk!).

A tak nám na evropské straně Atlantiku zbývá Evropská Unie a na Západě Spojené státy a tak trochu Kanada. Kanada je vlastně připojena pupeční šňůrou k EU, ovšem po konečném odpojení Velké Británie od EU bude všechno nejspíš jinak. 

Náhradní řešení

Jak USA, tak i EU zareagovaly na “uhnívání” křesťanských kořenů po svém. Našly náhradní řešení.

Pro USA to bylo řešení vlastně staronové: princip svobody a demokracie, který musí být rozšířen po celém světě. Tím se otevře cesta k budoucnosti bez válek, ke šťastné společnosti “bez dějin”, jak o ní snil Francis Fukuyama.  

Evropská Unie se vydala jinou cestou - cestou mesiášskou. Bezvýhradně přijala hypotézu o zhoubném vlivu lidstva na globální teplotu prostřednictvím oxidu uhličitého a jiných skleníkových plynů, přičemž nárůst globální teploty má, nebude-li zastaven, přivodit nevratné změny v biosféře. I ti nejomezenější unijní vůdcové jistě vědí, že EU se podílí na produkci skleníkových plynů velice málo a i kdyby z těch “zhoubných” plynů nevypouštěla vůbec nic, grafy alarmistů budou mířit vzhůru stejně strmě. 

Ale tady jde o myšlenku, SLOVO, které pohne světem. Zářný příklad Evropské Unie pohne svědomím lidstva a přivede všechny národy světa na cestu trvale udržitelného pokroku, míru a štěstí.

Tato představa už má hodně blízko k náboženství. Náboženství, které však může být ohroženo opuštěním nového božstva, novou verzí ateismu.

To už snad americká verze vyznávání svobody a demokracie coby univerzálního receptu může mít o něco větší výdrž.

Čína a její civilizace

Naproti tomu, co bylo řečeno o monoteistických náboženstvích, východní etické či jiné myšlenkové systémy takové "služby" neposkytují. Nedávají člověku nějakou výlučnost, žádnou podporu té absolutně nejvyšší autority, jen naznačují CESTU, kterou se může jedinec dát. 

Nechci se tu pouštět do hinduismu, buddhismu a dalších systémů, které dávají podporu jiného druhu.

CESTU nabízí hlavně Konfucius a v trochu posunutém smyslu také Lao-Tse. Človíček má o něco usilovat, ale slibuje se mu "jenom" to, že se stane lepším. Žádná autorita, která by nad ním držela ochrannou, resp. trestající ruku se nekoná.

Číňané, nemajíce takové opory, rozvíjeli více lidskou spolupráci a komunikaci, fungovali vždy "síťovým" a vysoce pragmatickým způsobem. Sledovali, co dělají blízcí i vzdálenější sousedé, a když viděli něco, co dobře funguje, tak to napodobili. Když měli nějaký problém, tak ho prostě “pustili do světa” a odněkud jim přišla rada či jiná pomoc. Když někdo zjistil, že jeho výtvor či postup jiní napodobují, tak se zaradoval, neboť to bral jako ocenění vlastního důvtipu či šikovnosti.

Čína nevytvořila žádnou ofenzivní ideologii. Pokud bychom chtěli považovat za ideologii konfucianismus, jednalo by se nejvýše o ideologii apologetickou, které nechce nic bořit, nic dobývat. Jejím cílem je udržet status quo. Konfucius zdůrazňoval dodržování tradic, úctu k předkům, odpovědnost k potomkům. Pro řízení státu čerpal poučení z života moudrých a úspěšných vládců.

Takový základ dal čínské říši nevídanou stabilitu, ale zároveň způsobil její zaostání za dynamickým rozvojem západní civilizace. Z Číny se stal již v devatenáctém století pouhý otloukánek Západu. 

Bylo jasné, že Říše středu nutně potřebuje modernizaci. Pro takový obrovský úkol je potřeba uchopit nějakou nosnou myšlenku, která by oslovila masy, dala jim perspektivu.

Složitým vývojem dospěla Čína k přijetí komunistické ideologie, dalším postupem většinu z ní zavrhla a vydala se vlastní cestou. Cestou neuvěřitelně úspěšnou. Od Západu se naučila rozvíjet vědu, techniku a ekonomiku, ale vyhnula se takovým “skvělým” plodům evropského myšlení jako nacismus a fašismus. Z dalšího neblahého evropského výtvoru - komunismu - vyrobila relativně neškodný odvar, který vlastně jen zdůvodňuje a posvěcuje vládu oligarchické skupiny, která si zřejmě vytkla za cíl udržet jedinečnou říši pohromadě a zlepšovat její postavení ve světě. Bez ohledu na to, co o ní Západ, hlásící se k liberální, inovované verzi demokracie, říká.