Salam Alejkum, Evropo!

Nedávno jsem byl přítomen diskusi s naším předním islamistou. Téma bylo: "Lze hovořit o islamizaci Evropy?" Upozorněni organizátorkou besedy jsme neočekávali, že bychom tento problém vyřešili. A nebyli jsme překvapeni. Pozvaný islamista se choval přesně tak, jako mnozí z těch, kteří o svém oboru vědí velmi mnoho: vyjadřoval se velmi skromně a zdrženlivě a nedával vlastně jiné návody než doporučení k bližšímu poznávání islámu a muslimů a k velké trpělivosti.

Problém je v tom, že já přílišné trpělivosti nejsem schopen. A tak jsem si začal hrát na religionistu amatéra. Z dřívějšího zájezdu do Izraele vím, že muslimové kupodivu uznávají předchozí proroky, a to jak židovské, tak i Ježíše, ovšem považují je za pouhé předskokany, zatímco ten pravý prorok je Mohamed. To mne přivedlo k pohledu do jisté míry marketingovému. V monoteistických náboženstvích mají klíčový význam proroci. Prvním z nich byl Abrahám, od něhož odvozují svůj původ jak Židé, tak Arabové. Dalším byl Mojžíš, který se mohl pochlubit přímým jednáním s Bohem. Od něj totiž přinesl s hory Sinaj Desatero a kromě toho také napsal pět knih Starého zákona: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. V první z nich vylíčil Boha jako tvůrce celého světa a tím velmi posílil jeho pozici proti jiným božstvům. Dal velkou oporu lidem, které trápila otázka po původu všeho včetně lidí, po smyslu života i mnoho jiných. To lze hodnotit jako silný marketingový tah, který vydržel staletí, až dnes dostává trhliny. Pod tlakem vědeckých poznatků církev ustupuje od doslovného znění popisu stvoření světa a prezentuje ho jako "básnický obraz". Katolická církev již v padesátých letech prohlásila tehdy moderní teorii Velkého třesku za správnou, ovšem novodobý velmi uznávaný kosmolog Stephen Hawking již pracuje na teorii, ve které není žádný počátek a tudíž velmi málo místa pro stvořitele.

Mojžíšův Bůh byl velmi silný, ale také náročný, přísný. Další prorok, Ježíš z Nazaretu, zde správně rozpoznal niku a prezentoval jinou tvář Boha, laskavou a odpouštějící. Aby překonal Mojžíše, představil se přímo jako syn boží. S tím pak souvisela postava Ducha svatého, s nímž Pana Maria, Ježíšova matka, počala. Tak vznikla poněkud záhadná trojice Bůh otec, syn a Duch svatý.

Čím je něco paradoxnější, tím větší víru to u mnoha lidí vzbuzuje. Ne u všech: Jistý Mohamed ibn Abdulláh na základě vidění, které měl v průběhu meditace v jeskyni poblíž Mekky, zdokonalil křesťanské náboženství mimo jiné v tom smyslu, že odstranil boží trojjedinost. Tím se však jeho islám nepříjemně přiblížil původnímu judaistickému náboženství. To obohatil hlavně o milosrdenství a slitování. Zpočátku neměl na růžích ustláno, protivenství ho vypudilo z rodné Mekky do Mediny. Snad právě vlivem těch bouřlivých časů se z něj nestal zvěstovatel odpuštění. Zatímco mírnil erotické vášně, znaje dobře temperament svojí chasy, vášně pomsty nechal bez jakýchkoli zábran.

Zdá se, že předchozí odstavec do jisté míry vysvětluje větší nenávist islámu vůči judaismu než vůči křesťanství. Největší protivenství vzbuzuje totiž malá odchylka, zatímco velká vadí podstatně méně. U Američanů (u Rusů kupodivu mnohem méně výrazně) vidí Evropané jako strašné buranství jejich zvyk jídlo si nejdříve rozkrájet a pak je dlabat vidličkou v pravé ruce. Nevšiml jsem si, že by někomu vadilo používání hůlek. A z našich luhů a hájů: "Proč byly husitské rvačky?/Rozhodnout se nimi mělo,/má-li se jíst boží tělo/s omáčkou neb bez omáčky." (Karel Havlíček Borovský)

Argument, že si Židé neprávem vykolíkovali část Palestiny bylo právě tím důvodem nenávisti, není podle mého názoru zcela oprávněný. Nenávist vůči Židům panovala již před druhou světovou válkou a například muftímu Haj Amin al-Husseini zdaleka méně vadil nápis "Gott mit uns" na opascích vojáků wehrmachtu než židovská hvězda. Naléhal na svého přítele Adolfa s knírkem, aby rozšířil boj proti Židům i na arabská území. Dodnes mnozí muslimové vyčítají nacistům hlavně to, že vyhubili příliš málo Židů.

Nevím, z čeho pramení velká agresivita islámu vůči vlastním věřícím, kterým organizuje prakticky celý život. Na rozdíl od Ježíše, který svým výrokem „dejte císaři, co je císařovo a Bohu, co je Božího“ oddělil světské od církevního a tím nechal věřícím prostor pro samostatné aktivity, islám pevně ovládá legislativu, umění, pravděpodobně i veřejnou správu a nejspíš omezuje i vědu.

Islám se považuje (tedy sám sebe, ne že by ho někdo jiný považoval) za náboženství nadřazené všem ostatním.  Muslimové tedy věří, že všechna výše uvedená odvětví jsou pod vládou islámu nadřazena jejich světským protějškům, takže vůbec necítili potřebu rozhlížet se po světě, natožpak hledat poučení. Z toho plyne jejich obrovské překvapení, když za několik set let po Mohamedovi zjistili, že svět je někde jinde. Z toho pak pramenila jejich frustrace. Některé státy se pokusily modernizovat. Mustafa Kemal, turecký vojevůdce a státník, zakladatel a první prezident Turecké republiky, šel na věc razantně a úspěšně: prosadil sekularitu a tím nastartoval transformaci Turecka v moderní stát. Turci jej za jeho péči o národ nazvali Atatürk - otec Turků. Jeho odkaz nadále střeží armáda, která brání choutkám duchovních zavést vládu islámu. Arabské země vlastnící obrovské ropné bohatství naproti tomu kopírovaly jen vnější znaky moderního světa a velmi málo se připravují na dobu, kdy buď ropa dojde nebo ztratí na významu jako zdroj energie.

Domnívám se, že přijetí Turecka do EU by bylo, naproti přesvědčení většiny obyvatel členských zemí, oboustranně přínosné. V Turecku by posílil sekularizační trend, který v současné době dostal docela závažný úder, a muslimové žijící v Unii by přišli do styku se sekulárním myšlením. Možná by shledali, že je nejen přípustné, ale i výhodné.

Nevěřím příliš na obohacení jedné kultury druhou. Kultura znamená určité paradigma, kterým vidíme svět, a je velká pravděpodobnost, že přijetím prvků jiné kultury by došlo ke zhroucení celé stavby. Ale jednu věc možná budeme časem s muslimy sdílet:

Pokud nám razantně nastupující Čína a Indie, nebo dokonce i Rusko ukáží záda, což je více než pravděpodobné, budeme stejně jako muslimové zpytovat, zda jsme se příliš nezahleděli do naší kultury a hodnot a nepřestali sledovat, kam svět kráčí.