Staré zlaté časy (11)

Příjezd vojsk, nekrmit a nedráždit, bezruký kulometčík, svobodárna v Litvínově, programátorské začátky. 

Ráno zazvonil pan soused: tak nás obsadili! Cože, co se stalo? Rychle jsem se oblékl a vyrazil do města. Nahoře, na Klíši, toho moc vidět nebylo, ale v centru Ústí před krajským výborem KSČ stála malá kolona. Vpředu gazík s plachtou, před ním transportér s kulometem a za ním několik náklaďáků s vojáky. Na transportéru seděl voják s trochu exotickou tváří – pravděpodobně Gruzín. Knírek, tmavé vlasy a oči, snědší pleť. Seděl za kulometem s rukama v podpaží, tvářil se soustředěně a klidně. Kolem stály davy. Tu z budovy výboru vyšel důstojník s protektorským, dost nervózním úsměvem, následovaný skupinou vojáků. Prošel rozestoupivším se davem ke gazíku a nastoupil do něj. Lidé začali nadávat a houpat gazíkem se strany na stranu, nějaká jablka přilétla. Díval jsem se na Gruzínce, ale ten seděl, aniž by se dotkl  kulometu. Konečně celá kolona s gazíkem odjela.

Rádio hlásilo, co se děje v Praze. Brzy začali říkat, co je třeba dělat. Sundat cedule s názvy ulic, silniční ukazatele,  vše, co by umožňovalo orientaci. A skutečně, cedule mizely jako sníh pod paprsky ostrého slunce. K okupantům se máme chovat jako ke zvířatům v zoo: nekrmit, nedráždit. Nedaleko došlo k incidentu: jakýsi vrtulník měl nehodu při přistávání někde pod Milešovkou. Vezl balíky propagačních materiálů, ty se svezly a umačkaly nějaké osoby na palubě. Rusové z toho udělali sabotáž nebo dokonce přímý útok, ale myslím, že k nějaké střelbě do lidí tam nedošlo.

Posledního srpna jsem se vydal do Záluží hlásit se do práce. Myslím, že jsem jel vlakem, veřejná doprava celkem fungovala. Cestou do Litvínova jsem viděl kolony vojenských aut a tanků a vedle silnice tělo přikryté černou plachtou. Byla vyhlášena generální stávka na protest proti okupaci. Před svobodárnou seděly ženské a taky stávkovaly. Do hospody jít nemělo cenu, tam by mi taky nenalili. Ostatně na pivo jsem stejně neměl pomyšlení. Po skončení stávky jsem si vybalil věci v nevábně vypadajícím pokojíku podivně zapáchající svobodárny a opět vyšel do města.

Následujícího dne jsem šel do práce. Ve výpočetním středisku „staliňáku“ měli dva děrnoštítkové stroje, říkalo se jim „kompaktní tabulátory“ a byly to vlastně programovatelné třídičky štítků. Místní programátoři byli fanatici, k nimž jsem postupně získával stále větší úctu. Primitivní Gamy desítky donutili k výkonům, o kterých se jejich konstruktérům nejspíš nesnilo.

Jako budoucí technik počítače jsem se zúčastnil programátorského školení v Roztokách u Křivoklátu. Byli jsme ubytováni v objektu dolů Nástup. Lektory byli dva mládenci, kteří přijeli na skútru z Prahy. Hned jsme je obsypali a naslouchali jejich vyprávění.

V městečku na Berounce se ale zastavil čas: usměvaví manželé Svobodovi, kteří se ani za dlouhá léta budování zřejmě nenaučili krást, a nějaká paní na výpomoc. Jejich kuchyně byla výborná a hojná. Když nás pan Svoboda svolával k obědu bušením na zavěšený kus kolejnice, říkali jsme tomu umíráček na žaludek.

Po školení procházky podél Berounky nebo veslování v lodičce. Vyprávění Otíka, bývalého dělníka, který se dal na programování a absolventa ekonomky Jardy, který nechal v Praze ženu a bydlel také v Litvínově na svobodárně.

Po návratu do práce jsem se začal učit programovat na oněch tabulátorech a také jsme jezdili do Mostu, kde měli, tuším, počítač ICL, na kterém jsme programovali ve Fortranu.