Požár na stole (1)

„Václave, to je tvoje dítě“ – tato slova zazněla na počátku příběhu tak nehorázného, že by i major Terazky rázem pochopil, co znamená slovo „absurdní“.

Vedoucí výpočetního střediska nepřivinul mladou maminku do náruče, ani jejího kloučka. Pokud pocítil nějakou otcovskou pýchu, rozhodně ji nedal ani v nejmenším znát. A tak operátorka Jarka byla od prestižního počítače, jakých bylo koncem sedmdesátých let v republice poskrovnu, přesunuta na pracoviště, kterému se říkalo tunel. Byla to chodba, ve které seděly děrovačky klofající dírky do štítků. Chodba mezi dvěma z budov Úřadu ctihodného a váženého. Úřad byl osazen asi z devadesáti procent ženami a dívkami, pouze v odboru výpočetní techniky byl poměr pohlaví na normálu. Na oběd chodili technici a programátoři mužského pohlaví většinou ve skupinách, pohlednějším opozdilcům nezbylo než požádat nějakou kolegyni o doprovod, aby byli uchránění před ataky vdavekchtivých úřednic.

Ale ani přesunem to neskončilo. Dostihla mne důvěrná zpráva, že snad Jarka dostala vyhazov. V jídelně jsem ji uviděl sedět samotnou u stolu s uslzenýma očima a červeným nosem. Přisedl jsem a pravil diplomaticky -  Jarko, ty jsi dnes samá sranda, co se děje? A ta mi tu zprávu potvrdila. To byl trochu silný tabák, a tak jsem to ve středisku hned celkem věrně reprodukoval, samozřejmě se zamlčením předchozího avíza. Pocity byly smíšené – soucit s Jarkou, hněv na Václava, ale i pochybnosti o Jarce. Jenže  než jsme se rozhodli, na kterou stranu namířit mravní rozhořčení, vtrhla do rutinního chodu výpočetního střediska událost, která poznamenala osudy řady lidí. Jarka a Václav byli zastíněni v roli protagonistů Velkým Detektivem.

Kromě detektivních schopností vystihovalo přízvisko i  jeho mohutnou postavu. Tradovalo se, že když jednou šel z Úřadu setmělou ulicí na autobus, narazil do něj zezadu trabant. Detektiv ze zoufalého zaskřípění brzd bystře vyhodnotil situaci, a když došlo ke střetu, prostě si sedl. Nešťastnému majiteli zdemolovaného vozítka zbyly jen oči pro pláč.  

Ale přes hodně úctyhodnou váhu byl poměrně mrštný. V dobách o hodně pozdějších se osobám podobného typu říkalo šťastné dítě. Dítě docela bystré a zábavné, mající však neobyčejnou zálibu ve flintičkách a pistolkách. A v řešení kriminálních případů. Protože to byl, jak již řečeno či naznačeno, člověk důvtipný, dovedl si poradit, jak dát oběma zálibám průchod. Byla tehdy zavedena instituce pomocníků VB. Pro později narozené je třeba vysvětlit, že se jednalo o civilní dobrovolné pomocníky Veřejné Bezpečnosti, instituce, která představovala jedno z největších nebezpečí, jež tehdy slušnému člověku hrozila. Kromě ní ovšem existovala ještě Státní bezpečnost, tedy StB. A to byli ještě daleko větší kabrňáci.

Pomocník VB byl člověk částečně obávaný, částečně opovrhovaný. Měl však jedno velké privilegium: mohl nosit zbraň. Asi ne každý, snad měli nějaké kategorie. Pokud ano, Velký Detektiv byl určitě v té nejvyšší. S esenbáky (pro později narozené – to byla ta VB, dříve SNB, tedy Sbor Národní bezpečnosti) na služebně blízké Úřadu měl velmi dobré styky. Byl pyšný na to, jak svým analytickým mozkem řeší jak složité případy, tak i drobné, leč zapeklité potíže. Jednou esenbáci zatkli skupinu hluchoněmých. Velký Detektiv byl pověřen jejich hlídáním. Ale hluchoněmí spolu čile gestikulovali a nikdo nevěděl, co si říkají. Zařiďte, ať se nedomlouvají, přikázal náčelník. Myslíte, že si náš Detektiv nevěděl rady? Kdepak, rychlý hmat po vypínači a rozkaz byl promptně splněn!

Takovými historkami okouzloval mladé pracovnice. Někdy se napřed dotázal, zda si může svléci sako. Na bílé košili se působivě vyjímalo řemení, jež drželo v podpaží pouzdro s mládětem od kanonu.