Rozcestníky civilizace

Každá civilizace prochází během svého vývoje  řadou “rozhodovacích bodů”, které mají klíčový význam na její další vývoj. V současné době lze mluvit o několika paralelních civilizacích. Probíhá jejich vývoj srovnatelně?  

Začátkem devadesátých let vyšla velmi optimistická knížka Konec dějin a poslední člověk amerického spisovatele, politologa a filosofa japonského původu Francise Fukuyamy. Podle něj je historický proces hnán dvěma silami: rozvojem moderní přírodovědy a bojem o uznání.Moderní přírodověda podmiňuje proces industrializace a celkovou dynamiku moderní ekonomiky. Protože moderní přírodověda je v současné době sdílena všemi relevantními civilizacemi na planetě, sdílejí všechny civilizace její dobrodiní.

Klasická a moderní přírodověda

Velikáni klasické fyziky, ale i ostatních přírodních věd, byli hnáni hlavně touhou po poznání. Prostředky pro výzkum si opatřovali, jak se dalo. Pokud dostávali nějakou finanční podporu, mohli snad po nich mecenáši požadovat, co mají zkoumat, ale nikdy jim neurčovali, jaký má být výsledek jejich bádání.

To se může zdát jako samozřejmost. Ale třeba medicína je vlastně tvrdá věda - a její výsledky hýbají finančními toky. Výzkum je nesmírně náročný a na jeho výsledcích závisí obrovský byznys. Farmaceutický průmysl je snad vedle průmyslu zbrojního jedním z nejlukrativnějších odvětví. Lze si představit, že mnohé farmaceutické firmy přímo zadávají výzkumníkům, co mají objevit.

Úpadek moderní vědy

Ještě podivnější situace je ve vědě tak tvrdé a nesmírně zajímavé, jako je klimatologie. V klasické vědě platí nelítostný příkaz podrobovat každou hypotézu přísnému zkoumání, kterému neunikne, ani když je obecně uznána jako hotová teorie. Právě potom je věcí cti vědce přijít na to, že předpovědi testované teorie neodpovídají přesně výsledkům měření. Pak je třeba zjistit, v čem je problém. Někdy se podaří teorii zdokonalit tak, že je diskrepance odstraněna, jindy se začne rodit nová teorie, která tu starou překoná.

Dnešní doba v některých případech staví vědu na hlavu. V klimatologii se zrodila hypotéza o příčinách nárůstu globální teploty. Jako hlavní viník byl deklarován oxid uhličitý. Zdůrazněme, že se jedná o pouhou hypotézu. Přesto se vytvořil globální mechanismus, který způsobuje, že vědci jsou hodnoceni podle toho, jakou podporu této hypotéze poskytnou. Ti, kteří upozorňují na odchylky, jsou kaceřováni.

Celé státy jsou pak hodnoceny podle toho, jakou část společného majetku občanů věnují na opatření směřující k ovládnutí klimatu ve smyslu oficiální podporované hypotézy. Některé státy či dokonce skupiny států koketují s ekonomickou sebevraždou, aby “morálně” zapůsobily na ostatní a přivedly je na to, co je něčím jako novodobým náboženstvím.

Boj o uznání

I v tom panuje hierarchie. Velmoci, které mají nějakou výraznou historii, si vytvořily přesvědčení, že jejich cesta, jejich způsob fungování, je optimální a kdyby se jím řídily všechny státy světa, zavládl by (fukuyamovský?) mír a blahobyt. Naštěstí vědí, že takový universalismus nikdy neměl dlouhého trvání a tak se omezují na propagaci své cesty metodami lišící se mírou násilnosti. 

Spojené státy

Mocnost relativně mladá, sršící energií. Podařilo se jí vytvořit nejméně zdeformovanou verzi kapitalismu, s velkou energií se vrhla na kontinent mezi dvěma oceány a nejen získala jeho území, ale rychle na něm vybudovala mohutnou infrastrukturu vycházející z pokročilého stavu techniky mateřské Evropy. Brzy sesadila Velkou Británii s trůnu námořní velmoci. Během svého vývoje oscilovala mezi izolacionismem a intervencionismem.

Rusko

Stará mocnost, které se podařilo získat obrovské území s nepředstavitelným přírodním bohatstvím. Postoj k Západu měla v něčem obdivný, v jiném pohrdavý. Nechala se dobýt agresívní marxistickou ideologií, která jí byla podstrčena Západem. Tuto ideologii se pokoušela se střídavým úspěchem šířit do celého světa. Po prohře ve studené válce se od komunismu oprostila, ale na svém místě na politické mapě světa trvá.

Čína

Prastará říše, vytvořila silnou kulturu, kterou do sebe vtahovala další a další oblasti v sousedství. Nikdy nebyla výbojná, a když byla vojensky přemožena, nakonec své uchvatitele překonala svou kulturou. Mezi 7. a 14. stoletím byla Čína jednou z nejvyspělejších civilizací na světě s rozvinutou kulturou i technologií. Po nástupu průmyslové revoluce v Evropě začal její ústup ze světového prvenství. Došlo to až k jejímu obrovskému a krvavému ponížení imperialistickou Británií a dalšími zeměmi. Nakonec se Čína obrátila ke komunistické ideologii a pod Maovým vedením vykročila na strastiplnou cestu, která přinesla Číně velké ztráty, ale svým způsobem předznamenala nástup modernizace, nad kterou svět nepřestává žasnout.

Jsou i jiné, regionální mocnosti, ale pro jednoduchost se soustřeďme na tyto tři. Mezi nimi existuje řada států, které mají dvojí volbu: uchýlit se pod ochranu té nejvhodnější nebo se snažit balancovat mezi dvěma konkurenčními a nechat se lákat tou či onou stranou. Není to pozice stabilní: příroda ani geopolitika nemá ráda vakuum.

Soupeření mocností o satelity je projevem touhy po uznání. Taktéž vyjednávání ne-silných států s mocnostmi. Snaží se vyzvedávat svá pozitiva, zveličovat svůj význam a potenciální přínos.

Soupeření mocností 

Spojené státy, jako vítěz studené války nad Sovětským svazem, získaly ve světě bezkonkurenční postavení. Nejen pro nesmírnou vojenskou sílu a skvělou geopolitickou polohu, ale také pro vysokou výkonnost své ekonomiky. Fungovaly jako policista, dbající na na pořádek. Bohužel svého postavení začaly brzy zneužívat. Díky postavení dolaru jako hlavní rezervní měny a jako jediného platidla za životně důležité komodity, například nosiče energie, ale i drahé kovy a mnohé jiné, získaly báječnou možnost pumpovat vlastní inflaci do celého světa a samy jí zůstat víceméně ušetřeny. To je ovšem jen jeden příklad získávání ekonomických výhod pro svou zemi. Dají se najít i jiné, mnohé dosti odpudivé.

Takové postavení  je třeba neustále žárlivě střežit a všemožně se snažit každého vyzyvatele v zárodku eliminovat. Někdy nebezpečný vyzyvatel zůstane mimo zorné pole geopolitických plánovačů. To je případ Číny, která je proti Spojeným státům stále ještě vojenským trpaslíkem. Ale ekonomický růst dává tušit, že i její vojenský potenciál naroste natolik, že bude i pro Spojené státy, disponující stovkami válečných základen okolo Číny i Ruska, tvrdým oříškem. A to je velmi burcující. Čína si je nepochybně vědoma toho, že pro překlenutí určitého kritického období je pro ni životně důležité spojenectví s Ruskem, které se rovněž cítí ohroženo, i když z poněkud jiných důvodů.

Za zmínku tu stojí snaha Evropské Unie o zapojení se do “koncertu velmocí” jako plnoprávný člen. Na rozdíl od velmocí klasického typu nemá EU žádnou srovnatelnou historii. Je to vlastně pokus založit říši od úřednického stolu. Pravda, stojí na mocném základě - na území Evropy, která má dějiny velmi bohaté a inspirující, ale EU má snahu z té pestré palety evropských zemí některé vyloučit. Proč? Vždyť v dobách svého největšího rozkvětu se přece všechny evropské státy hladce obešly bez klotových rukávů bruselského střihu. Snaha vyloučit zejména Rusko je kontraproduktivní. Rusko během své existence ovlivňovalo dění v Evropě a do značné míry i ve světě a jeho vysunování mimo Evropu nedává smysl.

A co perspektiva?

Již koncem minulého století pociťovali mnozí myslitelé blížící se bod zvratu. Svět se zdál být čím dál menší, těsnější. Zdroje růstu nebo dokonce i pouhého přetrvání se zdály omezené. Navzdory odhadům “osvícených” těles, jako Římský klub a jiných, však lidé objevovali další a další zdroje surovin. Dokonce i zdrojů pro výrobu energie, která se považuje vedle potravin za nejdůležitější potřebu lidstva, je taková nabídka, že si lidstvo může vybírat. Přesto získává stále větší význam hnutí trvající na takzvaných OZE - Obnovitelných zdrojích energie. Všechny OZE jsou spjaty s energií Slunce, popřípadě jinými energiemi sluneční soustavy. Skoro se nabízí představa náboženská: jakési Děti Slunce, pro které je Slunce vrcholem všeho a uvažovat o existenci mimo Slunce nemá pro ně smysl.

Cesta OZE znamená usměrnění vývoje technologie do určitých směrů, z nichž některé jsou dosti fantastické. Děti Slunce budou třeba čelit stárnutí jejich mateřské hvězdy tím, že vybudují kolem ní jakousi dutou kosmickou konstrukci, která bude zachycovat její slábnoucí záření a jeho energii směrovat na Zemi. V další, konečné, fázi života Slunce už samozřejmě žádná kosmická skořápka potřeba nebude a všechny další starosti Dětí Slunce budou vyřešeny s definitivní platností.

Druhá cesta se zakládá na víře, že největším zdrojem lidstva je iniciativa a vynalézavost. Kdykoli se vynoří potřeba čehokoli, bude to vynalezeno a v dostatečné míře vyrobeno. Lidstvo si vytvoří takový ekonomický, technický a vědecký potenciál, že bude schopno vzdorovat všem možným hrozbám včetně kosmických. Za samozřejmost se považuje expanze do vesmíru, osidlování dalších planet. S něčím takovým počítal i geniální fyzik Stephen Hawking. Ve svém odkazu varuje důrazně před omezením se na existenci v rámci mateřské planety. 

Ještě větší fantasta a vizionář je špičkový  badatel v oboru umělé inteligence Ray Kurzweil. Ten prohlašuje, že vznikne-li někde ve vesmíru inteligentní civilizace, je její povinností vytvořit něco, co její inteligenci přesáhne. A sám na to dává návod se svým konceptem Singularity [například knížka The Singularity Is Near (2005)]. Singularitou myslí okamžik, kdy umělá inteligence překoná inteligenci lidskou. Umělá inteligence nebude izolovaná v jednotlivých počítačích, bude to všeobsahující síť, která bude mít vlastní vědomí a vlastní motivaci.  Bude pokračovat v tom, k čemu se dopracovala fyzika, kosmologie, kosmogonie, zjistí, k jakému konci náš vesmír směřuje a najde cestu, jak do vývoje vesmíru zasáhnout.

Dobrá zpráva je, že s nástupem takové inteligence ztratí smysl veškeré války. Špatnou zprávou zůstává, že samotní lidé se dostanou jaksi na okraj. Ray Kurzweil jim nabízí napojení na tuto Inteligenci, hýří možnostmi a lákadly, ale dnešní člověk je z této perspektivy silně na rozpacích. 

Poslední rozcestí

Ať už dělíme současné civilizace podle různých hledisek, vývoji umělé inteligence se nevyhne žádná z nich. Umělá inteligence je tak mocný faktor, že žádná z významných mocností si nedovolí její vývoj zanedbat. Ten, kdo získá skutečný nebo domnělý významný náskok, ocitne se ve velkém pokušení využít ho k potlačení či ovládnutí jiných. Nejhorší variantou by bylo, kdyby takový náskok stimuloval vypuknutí válečného konfliktu.

Je tedy možné, že lidstvu zbývá poslední výhybka a …