Pohádky pro holčičky

Takové děťátko, to je pro nemladého technicky zaměřeného chlapíka docela náročná záležitost. Na druhé straně otvírá netušené obzory a rozvíjí fantazii. První zkušenost jsem měl s neteřinkami, tu další už s vlastní dcerkou.   

Proč mají běžkaři pásky přes uši

V: Strejdo, proč mají ty pánové takový divný pásky přes uši?

Já: Věruško, to jsou lyžaři běžkaři. Přišli si do chaty odpočinout a dát si nějaký čaj nebo pivo a třeba něco k jídlu. Ty pásky mají, aby jim nefoukalo do uší a nenastydly jim čelní dutiny.

V: Ale to by měli lepčí celý čepice, ne?

Já: Věruško, to je smutný příběh. Víš, tady nedaleko bydlí rodina, která má strašně moc dětí. Tatínek je moc hodnej a o děti se dobře stará, ale je s ním problém. Strašně rád chodí do hospody a propije tam moc peněz. 

Jednou mu maminka řekla: Jozef, budou Vánoce a děti nemají pořádné čepice. Zajdi do krámu a nakup tam, ale různé, aby si je poznali. A ne abys peníze cestou propil!

No tak Jozef šel a těšil se, jak dětem koupí krásné teplé čepičky. Jenže po cestě zaslechl z hospody známé hlasy. Neodolal a zašel. Když zaplatil, uviděl, že už mu nezbyly žádné peníze. Ale děti ty čepice opravdu potřebují a pod stromečkem musejí být! Byl z toho strašně smutnej, ale tu přišla do hospody, stejně jako teď, parta běžkařů. Dali na věšáky bundy a taky pěkné huňaté čepice. A tak Jozef dostal nápad! Nenápadně se přikradl k věšákům a ty čepice z nich sesbíral. Ale ty byly na dětské hlavičky moc velké. Co s tím? Jenže Jozef byl moc šikovný tatínek. Vytáhl nůž, který nosí každý pořádný chlap vždycky s sebou, a těm čepicím uřezal spodní okraje. Tak dostal hromadu malých čepiček a ty okraje zase pověsil na háčky, aby těm běžkařům aspoň něco zůstalo. A oni přišli na to, že takhle je to daleko lepší, hlavy se jim svrchu nepotí a čelo a uši jsou pěkně v teple. A tak se to i ostatním zalíbilo a oni pak od Ježíška dostali to, po čem moc toužili: Krásné pásky přes uši. 

Divokým Kurdistánem

Já: Maruško, o čem to čteš?
M: Tati, to je o Old Šetrhandovi, jak byl u Kurdů. Ale tam mu říkali Kara ben Nemsí. On byl dřív u Indiánů a tam si slísal krev s náčelníkem Vinetúem. 

Já: Vidím, že se docela vyznáš. Ale víš, že to arabské jméno dostal v Čechách? Nevíš? Tak já ti to povím.

Old Shatterhand byl vlastně Němec. Z Ameriky se vrátil domů, ale za chvíli už plánoval další cestu: ke Kurdům. Kamarádi mu radili, že až pojede na východ, ať to vezme přes Česko, že tam jsou moc príma lidi. Tak Old Shatterhand jel a zjistil, že to byla opravdu dobrá rada. Češi ho měli moc rádi, brali do hospod, i na návštěvy domů. Česká kuchyně mu moc zachutnala, pivo si přímo zamiloval. 

Až jednou ho pozvali na zabíjačku. A nabízeli mu různé dobroty: tlačenku, jitrnice a ovar. No a Olda, jak mu tam říkali, strašně zbledl. Říkal: pánové, to je všechno jistě velice lahodné, ale já mám trošku problémy s žaludkem, a tak vůbec… No, jenže to nikdo nechtěl slyšet. Všichni ho pobízeli:

Ty srabe, vem si!

A tak si řekl, že je nejvyšší čas vyrazit. Ale na Čechy vzpomínal vždy s láskou a dojetím. Ani ta pobídka ze zabijačky mu nakonec vzpomínky nepokazila. Zjistil, že to zní docela pěkně arabsky, a od té chvíle byl 

Kara ben Nemsí.