Sítě sociální a neuronové

Šedá kůra mozková se skládá z buněk zvaných neurony. Jejich velká síla je v propojenosti. Neuron přijímá spousty podnětů a svou reakci na ně posílá dalším. Sociální sítě jsou svým způsobem obdobou šedé kůry.

Je až neuvěřitelné, jak jednoduchými součástmi je tvořen ten úžasný objekt, který, ač se vyskytuje v miliardách exemplářů, není dosud vědecky pochopen a vysvětlen.

Základní součást šedé kůry mozkové je buňka, která může být moderními zobrazovacími metodami prozkoumána až do úrovně jednotlivých molekul. Co je ale úžasné, můžeme si i “ohmatat” její funkce z hlediska fyzikálního. Víme, že přijímá mnoho podnětů od ostatních neuronů, vyhodnocuje je a vysílá na základě toho signál, který je pak zachycen řadou dalších neuronů. Asi jako poslanec tisknoucí tlačítko hlasovacího zařízení. 

V mase “malých šedých buněk”, jak o nich mluví literární detektiv Poirot, se kupodivu nenajde žádný neuron, který by vedl k vypátrání zločince či k objevu teorie relativity. Žádný neuron neřídí ostatní, kam mají směřovat, co si mají či nesmějí myslet. Všechny jsou si rovny.

Matematický model

Jednou z cest, jak porozumět činnosti mozku, je zkoumání zjednodušeného matematického modelu neuronu a jejich propojení. 

Neurony jsou navzájem propojeny a předávají si signály. Platí přitom, že každý neuron může mít více vstupů, ale jen jeden výstup (tento výstup ale může být poslán i více než jednomu dalšímu neuronu).Vstupem neuronu může být buď výstup z jiného neuronu nebo informace z vnějšku (signály čidel zraku, sluchu, atd...). Každý vstup má určitou váhu (na obrázku w1, w2, w3)

Tímto způsobem lze vybudovat složitou hierarchickou strukturu a zkoumat její chování. Takové struktuře se říká neuronová (též neuronální) síť.  Na vstupy této sítě přivedeme nějaké podněty, například signály ze senzorové matice snímající obraz písmena.  Chceme, aby síť rozpoznala, když jí “ukážeme” písmeno A. Napoprvé se to nepovede ani náhodou. Zkusíme nastavit některé váhy w1 až w….x až po mnoha pokusech “vycvičíme” síť tak, aby dokázala rozpoznat písmeno A, dokonce i třeba trochu rozmazané či mírně deformované.

Samozřejmě se dá takový model vyrobit z jednoduchých elektronických součástek, ale tam jsme omezeni prostorově: Aby síť vykazovala zajímavé výsledky, musí obsahovat velké množství prvků. Takovou síť lze namodelovat na běžném osobním počítači. Ani tam nejsme schopni napodobit ty miliardy neuronů, ale jisté přiblížení to je.

Lidské společenství - doba předinternetová

Lidské společenství má počet prvků - tedy lidiček - do jisté míry srovnatelný s počtem neuronů v šedé kůře mozkové. Lidé mezi sebou neustále interagují, včetně předávání informací. Nejběžnější komunikace je hlasová, na doslech. Už existuje telegraf a telefon, které postačí na občasnou komunikaci i mezi kontinenty. Je to relativně drahé a taková komunikace se používá jen pro přenos informací opravdu důležitých. 

Pro přenos významnějších informací existují již prostředky pokrývající velká území, ovšem jedná se o přenosy pouze jednosměrné: rozhlas, televize, tisk. Význam osob, které v tomto “komunikačním pravěku” šíří informace, je nadřazen běžným lidem, kteří jsou odkázáni na příjem takových obsažných informací. Knížky jsou čteny výběrově, leckdy velmi důkladně, rozhlas a televize dávají jakýs takýs obraz o dění ve světě. Kdo chce lidem vnuknout nějakou myšlenku, třeba ideologii, musí si vydobýt přístup k některému z těchto jednosměrných kanálů. Není to jednoduché, ne každý překoná bariéry. Příjemci ovšem mají jednodušší situaci ve srovnání se současnou dobou. Lidé si vybírají mezi omezeným počtem knižních autorů, vědí, po kom sáhnout pro pobavení a po kterém pro poučení. Velké postavy má i film a řada dalších médií. Prostřednictvím knih se podařilo lidem předat a vštípit celou komplexní ideologii, jako je marxismus. Tato ideologie, jakmile se úspěšně uchytila, způsobila, že její konkurence - nacismus - už měla podstatně snadnější cestu a nepotřebovala stohy literatury. Pouhý strach z ní naháněl nacistům další příznivce.

Jeho Veličenstvo Internet

Mezi prvními službami, které internet po uvolnění pro veřejnost poskytl, byla jednoduchá elektronická pošta. Namísto drahého a vysoce nepraktického telegrafu (kdo si dnes vzpomene, co to byl telegram?) člověk naťukal do počítače zprávu, kterou mohl poslat celé skupině osob. To se už začíná podobat modelu neuronální sítě. Jeden člověk dostává řadu zpráv, z nichž mnohé nejsou závažné, některé pobaví a o jiné se musí podělit s přáteli. Nebo po obdržení řady různých zpráv na stejné téma se rozhodne vypracovat vlastní verzi, kterou pak pošle svým známým.
Pak přišel Mark Zuckerberg se svým vylepšením a propojení mezi lidmi začalo narůstat lavinovitě. Každý účastník začal být bombardován velkým množství informací přicházejících po různých kanálech, až přestal rozlišovat, která informace je pro něj důležitá a která nikoli. Síť lidí propojených jeho facebookem se začíná podobat mozku novorozence, který má jednotlivé neurony propojeny “prefabrikovanou” sítí neuvěřitelně složitých vazeb. Potíž je v tom, že tato síť není “vycvičena”, podobně jako umělá neuronová síť, u níž nejsou nastaveny váhy pro jednotlivé vstupy. U lidského tvorečka se váhy na vstupech neuronů nastavují dlouhým a náročným procesem učení. Ten proces nikdy nekončí, u člověk trvá celý život. 

A jak je to se sítí jedinců homo sapiens? Její prvky si dovolím nazvat “homorony”. Člověk je tu, dosti nepěkně, degradován na něco tak primitivního, jako je jeden neuron. Podstatné je, jak si všechny homorony nastaví váhy vstupů, citlivosti pro jednotlivé vstupní kanály. Pro tuto úvahu je důležité oprostit se od představy vědomého jednání každého homorona. To, jak si nastaví vstupy, je třeba považovat za záležitost celé sítě. Proces vyhodnocení vstupů je víceméně mechanický, tak jako u skutečného neuronu. Je samozřejmě možné, že některé homorony budou vyhodnocovat svoje vstupy jiným než běžným způsobem. Říkejme jim homoroni typu R - revolucionáři. Ti budou produkovat signály vymykající se běžným signálům v síti. Mají však smůlu v tom, že jejich signál nemá zpočátku u přijímajících homoronů žádnou zvláštní váhu. Ta se může (a nemusí)  posílit teprve postupem času interakcemi v celé síti. 

Síť se cvičí postupně a leckdy bolestivě. Tak jako se dítě učí chodit, vazby mezi neurony jeho mozku se vylaďují tak, aby malý tvoreček nejen udržel rovnováhu, ale aby se dokázal vyhnout překážkám, tak i komunikační síť homoronů se vylaďuje, myšlenky do ní vpuštěné způsobí v interakci celé sítě nastavení vstupů některých přijímajících homoronů.

Sociologický pohled

Sociolog Petr Hampl, autor bestselleru Prolomení hradeb,  se zamýšlí ve svém článku nad chováním novodobé společnosti. Všímá si velkých masových hnutí, kdy lidé jednají “revolučně”, ale to revoluční hnutí nemá žádné vůdčí osobnosti, žádné tváře. 

“Vidíme pokus o změnu politického režimu, který je absolutně bez osobností. Davovost dotažená k dokonalosti. A netýká se to jen těch, kdo rozbíjejí výlohy a odnášejí si televizory. U nich je anonymita pochopitelná. Jenže ta stejná davovost se projevuje i v redakcích, korporacích, univerzitách a politických stranách.”

Mluví dále o psychologii davu, což je disciplína obsáhle zpracovaná, mluví o tom, jak přítomnost v davu přepne jedince do jakéhosi změněného stavu vědomí a ten začne “myslet” jako pouhá částečka davu, propojená s ostatními a každý signál ze svých vstupů jen posílá dál. 

Petr Hampl upozorňuje na zásadní změnu, kterou přinesla komunikační revoluce:

“I v minulosti mohl být člověk součástí nějakého rozvášněného davu. Jenže potom přišel domů, byl sám a mohl si začít klást otázky typu ‘do čeho jsem se to vlastně zapojil?’, ‘k čemu to povede?’ nebo ‘co na to moje svědomí?’ Dnes nic takového neexistuje. Davový člověk má s sebou pořád svůj mobil, pořád je on-line, pořád je mentálně součástí davu.” 

Tím se dostáváme k výše zmíněné síti “homoronů”, kteří zatím nemají nastavené váhy na svých vstupech. Síť je ve stádiu raného učení. 

Pokud by analogie se sítí neuronů v mozku platila a skutečně fungovala, pak by se dalo očekávat, že tato síť se pomalu naučí svým způsobem “myslet”, aniž by vynesla na vrchol revolučních hnutí nějaké vůdce či vedoucí myslitele.