Nepochopený Marx

Zamyšlení nad článkem Jana Kellera "Marx věčně nepochopený" Autor vykládá marxistickou ideologii jako převyprávěné křesťanství. Ale i jeho kritikům, jak zprava, tak zleva, přičítá náboženské myšlení.

Jan Keller je člověk nejen velmi vzdělaný, ale i zemitě vtipný. "Dvousté výročí narození Karla Marxe se stalo jedinečnou příležitostí jak pro jeho stoupence, tak pro jeho kritiky, aby veřejně prezentovali, nakolik hluboce jeho učení nechápou."

Tímto razantním rozjezdem se vymezil proti oběma táborům vykladačů a poté oděl vousatého Proroka šťastných zítřků do roucha přímo kněžského. Věřím, že nikoli neprávem: domnívám se, že každá pořádná ideologie má velmi mnoho společného s náboženstvím, dokonce snad s náboženstvím rodiny monoteistické.

Kellerův Marx si vybral křesťanství, jehož hlavní příběh převyprávěl. Nechybí v něm ráj, porušení rajských pravidel a následné vyhnání. 

"Rajská blaženost nezkažených, ale zároveň zatím ještě nevědoucích lidí, která stála na samém počátku, má v marxismu podobu prvobytně pospolné beztřídní společnosti. Počátky lidského rodu jsou podle křesťanů i podle marxistů dobou, kdy ještě nebylo poznáno zlo a kdy příroda poskytovala člověku bez většího úsilí všechno, čeho mu bylo třeba."

Marxistickým zlem není krádež jablka ze stromu poznání, ale soukromé vlastnictví. Jeho objevem ztratila lidská chasa nárok na pobyt v ráji a byla nucena se vydat na strastiplnou cestu, která ji (snad) měla dovést zpátky do ztraceného ráje. Strastiplná cesta je vymezena četnými restrikcemi, nutností dodržování jistých norem, pravidel či přikázání, z nichž některé jsou základní, nutné k tomu, aby lidé spolu vůbec nějak vyžili. Ale je tu jeden velký zádrhel, kterého si je Jan Keller dobře vědom:

"Po celé lidské dějiny však pravidelně docházelo a dochází k tomu, že ti, kdo se prohlásí za povolané k ostraze životně důležitých pravidel, zneužijí svého postavení k ovládání ostatních, aniž by často sami dodržovali to, co hlásají."

Levicoví kritici Marxe, neomarxisté, vidí cíl lidstva nejen v osvobození od třídních rozdílů, ale v jakémsi totálním osvobození každé lidské bytosti ode všeho svazujícího, tedy ode všech institucí včetně  rodiny, školy či státu. Jedině tak tedy může podle nich dojít k naplnění božího, pardon, Marxova plánu. 

Pravicoví kritici ale prý také operují s jakýmsi "božím plánem". Podle Kellera to je příslovečná neviditelná ruka trhu:

"Liberalismus vychází z názoru, že boží plán, který stojí za vším lidským snažením a ční vysoko nad ním, umožňuje člověku konat dobro i v případě, že to nebylo lidským úmyslem."

A tady se ozývá pochybnost. Jistě, nejsem sociolog a neznám přesně smýšlení pravicových liberálů, mohu jenom oponovat svojí představou o tom, co trh je a co trh není. Podle mého přesvědčení je trh spontánní systém, který vznikl samovolně a bez žádného daného cíle. 

Ta bezcílnost je podle mého názoru klíčová. Na vysvětlenou podávám příklad jiného spontánního systému, a to jazyka. Naši předkové si zajisté neřekli: vytvořme si prostředek k dorozumívání, abychom lépe obstáli v boji s nepřízní okolního světa. Postupně jejich hýkání jeden na druhého dostávalo pomalu zřetelnější a jasnější formy, až se z toho vyvinul úžasný živý systém, reagující fantasticky na podněty zvenčí. 

Ani trh nebyl dán lidem shůry. Prostě si začali vyměňovat tu základní potřeby, jinde pěkné cetky. Samovolně se vytvářelo povědomí o tom, kolik čeho se dá slušně vyměnit za kolik onoho tak, aby obě strany byly spokojeny, o tom, kdo pravidla směny porušuje a na koho je naopak spolehnutí. 

Trh není prostředek, jak zajistit lidem skvělou budoucnost. Je to pouhý nástroj, samovolně vzniklý informační systém, který se dá, jako každý nástroj, použít různými způsoby k různým cílům. Rozhodně od něj nečekejme, že "neviditelná ruka trhu vyřeší vše", jak ironicky tvrdí vulgarizátoři. Jen může řadu problémů vyřešit rychleji a lépe než sebeosvícenější sociální inženýři nebo důmyslní plánovači.

Rozhodně se nejedná o "boží plán", dílo nějaké absolutní  inteligence. Je to prostě výsledek hmyzího pinožení velkého množství lidiček, z nichž někteří jsou chytří více, někteří spíše méně, jiní moudří a další vyčůraní. 

Pokud je v uvažování pravicových liberálů něco mystického a zpochybnitelného, tak je to víra v to, že z nedokonalých prvků je možno dát dohromady systém, když ne dokonalý, tak velmi dobře fungující a hlavně, živý, schopný reagovat na vnější vlivy, i ty velmi nečekané. Vůbec jim nevadí, že člověk je takový, jak se vyvinul z chlupaté opice, že jeho hlavní charakteristiky jsou snaha zlepšovat si životní podmínky a zachovat rod. Věří, že tyto dva pudy spolu s rozumem nakonec lidi dovedou k formám koexistence a kooperace, které budou vykazovat i rysy idealistické, jako třeba altruismus.

To se samozřejmě velmi těžko dokazuje a velice snadno popírá. Kritici zcela nepochybně poukáží na strašlivé podmínky dělníků v továrnách za raného kapitalismu, velkoryse pomíjejíce například to, že i práce za krutých podmínek leckdy znamenala záchranu celé rodiny před smrtí hladem. Řeknou, že se nevytvořil stabilní a optimálně fungující systém.

Jenže takový systém se nevytvoří lusknutím prstů, chce svůj čas. A ten mu dán nebyl. Čas mu zkrátily - regulace. Nikoli regulace samovolně vytvořené, ale regulace uložené lidmi, kteří si jimi chtěli získat podporu mezi většinou, tedy dělníky. Regulace, které prezentovali jako dělníkům příznivé, jim zajistily politickou moc. Podnikatelé na regulace nějak zareagovali, často jinak, než si regulátoři přáli. Proto se zrodily regulace druhé generace, na které zaměstnavatelé opět něco vymyslili. A tak se spirála regulací rozjela do nezadržitelných otáček. 

Jistěže pravicoví liberálové vidí v regulacích zlo, a tak se "...základním přikázáním neoliberální víry stala deregulace."

To ale není tak jednoduché. Řetězec regulací, snažících se o dosažení nějakého (snad) blahodárného účinku, návazných regulací, které mají eliminovat jejich nežádoucí účinky, regulací, které byly přikázány z politických důvodů, a tak dále, vytvořily takovou změť, že odebrání některé v nesprávném pořadí nebo v nesprávný čas může způsobit řetězovou reakci, jejímž výsledkem bude zhoubný chaos.

Jiné řešení je typu "gordický uzel". To by znamenalo všechny regulace zlikvidovat najednou a nechat systém vyrůstat samovolně na zelené louce. To je ale velice těžko představitelné. Snad by to mohlo fungovat po celkovém zhroucení civilizace, například po strašlivé přírodní katastrofě nebo po globální válce. Bylo by velmi zajímavé sledovat, jak by se začala utvářet taková společnost přeživších. 

Ale to už nehodlám, alespoň v tomto článku, rozvádět. Nechám na laskavém čtenáři, aby vymyslel něco hodně nelaskavého. ;-)