Americký Machiavelli

Je v lidské přirozenosti hledat něco vznešeného, lidi přesahujícího, něco, co by dodávalo lidskému snažení vyšší smysl přesahující malost člověčí existence. Lidé, kteří se obětují za ideály, jsou uctíváni. Proti nim však stojí lidé, uvažující zcela pragmaticky, kteří si jasně vytyčují cíle a zcela racionálně hledají cesty k jejich dosažení. Někteří z nich o tom napsali.  

Autoři, kteří žili v jiných epochách, ale...

Niccolo Machiavelli, italský politik, filozof, diplomat, spisovatel, historik a vojenský teoretik, byl současníkem Leonarda da Vinci a Michelangela Buonarrotti. Proslul mimo jiné svojí knihou Vladař, věnovanou Lorenzovi Medicejskému. Jeho dílo bylo vlastně návodem, jak si udržet a ještě více rozšířit moc. Lidem jemným vadila naprostá relativizace morálky, lidé úspěšní se jeho myšlenkami, ať už vědomě či nevědomě,  řídili.

“Láska a strach mohou jen těžko existovat pohromadě, ale pokud si máme vybrat, je mnohem bezpečnější být obávaný, než milovaný.”

To je typická “machiavelistická” zásada, kterou by asi málokterý idealista podepsal.

 George Friedman je bývalý zpravodajský důstojník a zakladatel soukromé zpravodajské agentury a analytické společnosti Strategic Forecasting (stratfor.com). Docela ho podezírám, že svou provokativní knihou Příštích sto let. Předpověď pro jednadvacáté století chtěl upozornit na své komerčně poskytované služby. Ale na tom není vůbec nic špatného. Kniha vzbudila velký zájem, a to zcela právem. Jako předpověď ovšem nemůže být brána úplně vážně, a sám autor k tomu nijak nenabádá. Spíše naopak. Rozhodně si je vědom nepředvídatelných nahodilostí, které dokáží pořádně zatřást během dějin, nicméně zdůrazňuje všeobecné zákonitosti, které jsou pro budoucí vývoj podstatné.

Geopolitické myšlení

G. Friedman novodobým vládcům neradí. Spíš se snaží vysvětlit jejich počínání jako reakci na politické či jiné danosti. Skuteční hybatelé světa nutně musí řešit jako hlavní problémy to, co jejich zemi zajistí stabilitu a blahobyt. Důležité otázky jsou zejména: co moji zemi ohrožuje nyní? co ji může ohrozit v budoucnosti? kdo může posloužit našim zájmům? s kým se naše zájmy střetávají? Při formulování i řešení těchto otázek uplatňuje hlavně hledisko geopolitické. Tak jako Machiavelli neoperuje morálkou, ani náš Američan se nezabývá otázkami obrany a šíření novodobých ideálů. Hlavními body zájmu jsou zejména geografická poloha, nerostné zdroje vlastní i dostupnost cizích, odhad budoucí technicko-ekonomické úrovně, apod. Autor rozhodně zklame snílky čekající na “konec historie” nastíněný F. Fukuyamou. O válkách předpokládá, že ještě za sto let budou plnit funkci posledního nástroje pro řešení sřetů zájmů, přičemž ke konečnému vyřešení některých konfliktů nemusí stačit válka jediná. Pokud jedna válka konflikt nevyřeší s konečnou platností, lze se v budoucnosti nadít války nové. Jako útěchu nám předkládá tvrzení, že války budoucnosti budou mnohem méně devastující, ztráty na životech budou o několik řádů menší než u válek minulých, a to hlavně díky vyspělým zbraním, které budou zasahovat cíle s chirurgickou přesností.

Kromě odborné kvalifikace se podepsalo na knize také Friedmanovo vlastenectví. Jeho neochvějná víra ve svou zemi jej vede až k závěru, že teprve v jednadvacátém století se Amerika řádně rozvine a uplatní svůj potenciál. Svoje tvrzení opírá zejména o dva předpoklady: USA mají neobyčejně výhodnou polohu. Mají přímý přístup ke dvěma nejdůležitějším oceánům, přičemž jejich suchozemské hranice jsou relativně krátké. Oceány budou zřejmě ještě dlouho sloužit jako  prostředí pro levnou dopravu a kontrola vodních cest je nesmírně důležitá.

Druhým předpokladem je ekonomicko-technická nadřazenost. Jeho věrohodnost je dána tím, že Američané našli takovou úpravu kapitalismu, která výrazně lépe než v jiných zemí využívá lidské iniciativy a vynalézavosti. To je zdroj bohatství důležitější a vydatnější než kdovíjaké přírodní zdroje.

Unipolární svět, který vznikl po rozpadu sovětského bloku, vidí jako okolnost příznivou. Dlouhodobým cílem Ameriky je tuto unipolaritu zachovat. K tomu má velmi dobré předpoklady, její vojenská převaha je zcela zdrcující. Ale je mu jasné, že taková nerovnováha budí tendence ostatních států k vytváření bloků. Zatímco v době bipolární rovnováhy mohly nezapojené státy celkem klidně obchodovat s oběma stranami a s oběma stranami koketovat, vyvolává existence globálního mocenského centra obavy a snahu ke sdružování do opozičních bloků. Nejsilnější či vůdčí stát bloku se stává lokálním hegemonem - a tím hrozbou pro USA. Zejména, má-li tak výhodnou geografickou polohu jako napříkad Turecko. Pak je třeba jej nějak neutralizovat, například uzavřením spojenectví se státem vůči tomuto hegemonu konkurenčním, či spíše rovnou nepřátelským. Zde se samozřejmě uplatní stará britská moudrost, že “státy nemají trvalé přátele, jen trvalé zájmy”. A tak bude Amerika podporovat vždy toho či onoho, aby v každém koutě světa byla lokální rovnováha. Spojenec není žádný vinnetouovský pokrevní bratr. Je to prostě stát, který je momentálně užitečný pro politiku té které země.

Podle nejmenovaného ruského politika je to dokonce ještě složitější: Jestliže USA podporují určitý stát, vzápětí naváží spolupráci i s jeho protivládní opozicí, aby vláda “nevyrostla z bot”. To již vypadá poněkud amorálně, a Friedman, i kdyby se s tím ztotožňoval, to v knize rozhodně nezmiňuje. Zato si ale celkem pochopitelně libuje, že se zatím prakticky všechny hlavní války odehrály mimo území Spojených států, a i když se v nich USA angažovaly, vždy byly jejich oběti na životech mnohem menší než oběti států v místě konfliktu. Amerika vyšla z těchto válek vždy významně posílena. Vyslovuje odhad, že budoucí války za zájmy Ameriky v ideálním případě vybojují jiní a Američané se zapojí hlavně dodávkami zbraní, poskytováním zpravodajských informací, leteckou podporou, popřípadě údery z kosmu či jinými, víceméně nepřímými způsoby.

Související témata

Autor se, již vzhledem k ambicióznímu názvu své knihy, musí věnovat i některým tématům, která jsou více či méně vzdálená striktně geopolitickému pohledu. Nejbližším tématem je zcela samozřejmě vývoj vojenských technologií. K nim mají blízko počítače, které však ovlivní společnost nejen jako zbraň, ale zasáhnou do jejího vývoje velmi podstatným způsobem. Varuje před podceněním demografického vývoje a rozvíjí jeho pravděpodobné důsledky.

Vojenské technologie

Autor předpokládá poměrně rychlý nástup hypersonických letadel, která budou mít proti balistickým raketám řadu výhod. Mohou udeřit v době srovnatelné s balistickou raketou, ale během letu mohou manévrovat, mohou na povel změnit cíl a jsou opakovaně použitelné.

Vojenské využití vesmíru se bude nadále rozšiřovat a prohlubovat. Neomezí se jen na výzvědné družice, ale i na prostředky k ničení nepřátelských družic. Dojde k boji o “zdroje pro vesmírné válčení”, jako je zcela samozřejmě geostacionární dráha, časem jistě Měsíc, ale jeho význam zpočátku bude nevelký. Snad pro úplnost připojuje autor i librační (Lagrangeovy) body, aniž by ovšem nějak předpovídal či naznačoval způsob jejich využití.

Na geostacionární dráhu umisťuje tři “hvězdné lodě” - hádejte, komu budou patřit. To už budou mohutné bojové prostředky s početnou posádkou schopné ničit cíle jak na zemi, tak ve vesmíru. Podobně jako letadlové lodě současnosti budou muset být chráněny množstvím doprovodných plavidel - družic, které budou monitorovat okolní prostor a likvidovat blížící se hrozby. Takové “lodě” nebude prakticky možné zničit útokem ze Země, proto autor předpokládá úder z Měsíce. Základnu na Měsíci vybuduje nepřátelská mocnost samozřejmě v naprostém utajení.

Ale ani na pozemní vojsko není zapomenuto. Jistě i v budoucnosti bude platit cosi jako že území je teprve tehdy dobyto, když na ně vstoupí noha pěšáka. Samozřejmě “pěšák” budoucnosti bude vybaven super-hi-tech zbraněmi a dalšími pomůckami, které ovšem budou vyžadovat solidní přísun elektrické energie. Za operujícími jednotkami však nebudou dojíždět cisterny s palivem, ať už jako pohonnou hmotou pro bojová vozidla či pro pohon generátorů k nabíjení baterií. Spíše se předpokládá zvládnutí nové generace vysoce kapacitních akumulátorů schopných velmi rychlého nabíjení, které se budou snadno transportovat k bojujícím jednotkám. Zde vystupuje úloha výroby elektřiny a jejího rozvodu.

Počítače

Je samozřejmě nesmírně obtížné odhadnout, co způsobí ty nejpodstatnější změny ve vývoji lidstva. Málokdo dnes pochybuje, že počítačům v tom připadne velmi důležitá role. Autor se jimi zabývá ve své knížce z několika hledisek, zdůrazňuje jejich vliv na společnost, na myšlení lidí a v nich vidí výhodu pro USA, které jsou hybnou silou v jejich vývoji i v jejich využití. Nepouští se však do spekulací o perspektivách umělé inteligence, která může způsobit takový zvrat ve vývoji lidstva, jaký si vůbec nedokážeme představit. Ne nadarmo mluví někteří o tzv. singularitě, která způsobí cosi jako velký třesk. Ale i pak je jasné, že na něm “vytříská” nejvíce Amerika. Alespoň v jeho počáteční fázi. Co přijde potom, se vymyká běžné představivosti.

Demografický vývoj

Autor předpokládá, pro někoho snad překvapivě, že k poklesu porodnosti dojde v poměrně blízké budoucnosti i v nynějších rozvojových zemích, a to povede dokonce ke snižování jejich populace. Vyspělé země pak začnou soutěžit o přistěhovalce, samozřejmě výběrově. A tady bude mít Amerika další výhodu, spočívající ve vyšší atraktivitě. Ostatně nejbližší země, Mexiko, jehož úroveň již teď silně vzrůstá, bude moci nabídnout i skutečně kvalitní pracovníky.

Kulturní vývoj

Autor charakterisuje vývoj civilizace podle stadia, do kterého její kultura dospěla: barbarské, civilizované a dekadentní. Barbarské civilizace přirovnává jinochům, kteří jsou na vrcholu fyzických sil, důvěřují své kondici, ale jejich chování je pubertální. Jsou plni ideálů a na ty, kteří je nesdílejí, hledí jako na nepřátele. Takto smýšlí Friedman o své zemi. Díky nedostatku zkušeností své pouze dvousetlelé existence a nevyzrálosti dělají USA dosti často chyby, ale díky jejich velice dobré kondici mají široké manévrovací pásmo, žádná chyba není fatální. Evropa prošla druhým stádiem, tedy civilizovaností, v průběhu šestnáctého až devatnáctého století, kdy prakticky vládla světu, uměla svou velkou sílu používat v přiměřené míře k dosažení maximálních výsledků. A ve století dvacátém upadla do stádia třetího, tj. dekadence. V tomto stádiu již civilizace nerozlišuje mezi různými myšlenkovými proudy, staví je víceméně na stejnou úroveň, není nic, za co by byla ochotna bojovat.  

Knížka věnuje pozornost i postmoderním hnutím a myšlenkovým proudům, které vzešly hlavně z dekadentní Evropy. Vidí jejich stinné stránky a je si vědom, že se nevyhýbají ani jeho zemi, ale věří, že se americká společnost s nimi dokáže vyrovnat, možná dokonce i jimi obohatit.

Bylo by velmi zajímavé zvědět, jak by autor zařadil civilizaci tak starobylou a přitom se měnící, jako je Čína.

Další možné “výhybky”

V řadě studií týkajících se rizik budoucnosti se objevoval jako závažný faktor vznik nového mimořádně silného náboženství. Nejsem si jist takovou možností. Ale z minulosti relativně nedávné víme, jakou zdrcující sílu může mít určité společenské paradigma. Mám na mysli chápání vztahu mezi zaměstnavatelem a jeho pracovníky jako vykořisťování. Toto paradigma položilo základ celé ideologii, která způsobila smrt desítek miliónů lidí.

Není tak nepředstavitelné, že se vynoří ideje s větším ničivým potenciálem než mocné zbraně, o kterých knížka pojednává. Tato hrozba může být ještě umocněna zapojením počítačů, obzvláště v prvních fázích revoluce umělé inteligence. To už je však natolik vzdáleno čistě geopolitickému hledisku, že se tím knížka nezabývá.

Budoucí dějiny

Na základě svých tezí rozvíjí G. Friedman myšlenkový experiment, ve kterém předpovídá události od let nejbližších až do konce století. Vzhledem k tomu, že Friedman vydal knihu v roce 2009, pohybujeme se již v pásmu jeho předpovědi. Jeho teze o opakování válečných konfiktů, dokud není problém vyřešen definitivně, se hodí velmi dobře na Balkán, ale hlavně na Rusko. To bylo terčem útoku ze západu opakovaně, Napoleonovým tažením počínaje, přes dvě světové války a jednu studenou, ze kterých Rusko vyšlo nakonec jednotné, svobodné a někdy dokonce posílené. A právě to musí Západ, alespoň podle Friedmana, vnímat jako hrozbu. Takže očekává další reprízu tohoto “dialogu” Západu s Ruskem, ale v té už nedává Rusku mnoho naděje. Rusko je obrovská země s velkým přírodním bohatstvím, a proto je velmi přitažlivá pro všechny sousedy. Jeho dlouhé hranice mají jak pásma těžko průchodná a zemi chránící, tak i oblasti umožňující masívní útok oběma směry. Právě jedno takové přímo zve k utkání mezi Ruskem a Polskem. Polsko ostatně Friedman považuje za velmi energický a nadějný stát, který projde dobře prvními lety střetů a bude si stát velmi dobře i v době, kdy se rozhostí na celé zemi “pax americana”. Tehdy sice nebude moci pomyslet na to, aby nějak ohrozilo všemocné Spojené státy, či do jaké formy se dnešní USA vyvinou, ale to si nebude moci dovolit ani žádný jiný stát.

Závěr

Podobně jako Machiavelli si je vědom určité neměnnosti lidské povahy a zcela pragmaticky s ní kalkuluje, tak i G. Friedman pracuje s jistou “psychologií” států a národů. Machiavelisitické praktiky určitě přežívají dodnes. Jsem přesvědčen, že mnozí diktátoři dnešní doby podle těchto zásad jednají a díky jim dokáží udržet pohromadě celky podobající se příslovečnému pytli blech.

Geopolitický pohled je podobně pragmatický a rozhodně má svoji oprávněnost. Nazíráme-li dnešní události optikou Friedmanovy knihy vydané roku 2009, nacházíme v nich jasný smysl, bohužel spíše chmurný.

Je velkou otázkou, zda bude mít striktně geopolitický úhel pohledu svou oprávněnost ještě za několik desítek let. Už proto je velmi užitečné si knížku přečíst, minimálně její první dvě třetiny. Poslední třetina jistě potěší milovníky strategických her a hlavně Američany, kteří vždy chtějí mít svůj happy end.Toho se jim samozřejmě dostane: 

Severní Amerika zde vystoupí jako “gravitační centrum mezinárodního systému”. Ke cti pana Friedmana je třeba říci, že Severní Amerika budoucnosti nebudou Spojené státy a nevýznamné země jako Kanada a Mexiko, ale předpokládá složitý vývoj. Mexiko se postupně vypracuje mezi světovou ekonomickou elitu. Současně bude docházet k stále většímu propojení mezi USA a Mexikem, až k jejich pravděpodobnému spojení do jednoho celku. Kanada proti tomu je v knize zmíněna pouze třikrát, a to vždy jen jako ilustrace národnostně rozděleného státu.