Levá a pravá - dva póly strachu

Co neznáš, zabij, znič - nebo se drž v uctivé vzdálenosti. To bylo pravidlo, díky kterému přežili naši předkové zápolení s drsnou přírodou, a tuto moudrost předali ve svých genech i nám. Teď už nám nehrozí sežrání šavlozubým tygrem nebo otrava neznámou bobulí, ale nebezpečí nezmizela. Jen se transformovala do jiných podob, ale instinkty zůstávají. Velkou hrozivou neznámou je budoucnost lidstva, odpověď na otázku “kam jdeme?”. Škarohlídi vidí ten pochod jako cestu do pekel, optimisté říkají, že nějak bylo a nějak bude. Intelektuálové, cítící odpovědnost za stav světa, jsou znepokojeni a vymýšlejí, kde ta pekla vlastně leží a jak se jim vyhnout. Jiní intelektuálové, žasnoucí nad schopnostmi masy aktivních svobodných jedinců, vidí společnost jako vodu, která si cestu vždy najde. Kdo z nich má pravdu? Jsou tedy dvě hlavní cesty, jedna doleva a druhá doprava. V současné době, kdy došlo ke značnému zmatení pojmu politické pravice a levice, by mohlo být užitečné soustředit se na výše uvedený rozcestník.  

Levá cesta

Kdo se po ní vydá, věří, že směřování lidstva není možno ponechat někomu tak nesvéprávnému, jako je lidstvo samo. To je myšlenka prastará, velmi výrazně se projevila v případě monoteistických náboženství. Společnost měla kráčet směrem, který předurčil Bůh. Vývoj pak do značné míry řídili ti, kdož “věděli”, co Bůh s lidstvem míní. Jenže zvěstovatelů boží vůle bylo mnoho, ve výkladu se lišili a jejich následníci se mezi sebou často docela úporně masakrovali.

V době osvícenství došlo k oslabení role Boha, a jeho služebníky začali od kormidla vytlačovat jiní:

“Ideálním představitelem osvícenství se stal filozof, vzdělaný člověk, který však plnil svou funkci jak ve vědě, tak ve společnosti. Jeho hlavním duchovním východiskem byl rozum, který jej vedl ve všech oblastech uvažování i praktického života, definoval pojmy a určoval hodnoty. Podmínkou osvícenského filozofa byla občanská angažovanost (tu často zaručoval už výběr témat, kterými se zabýval). Jeho hlavním úkolem bylo kultivovat svůj rozum (jak vyjádřil Voltaire ve svém románu Candide - „starat se o svou zahradu“) a jím prosvětlovat životy ostatních.”  [citát z Wikipedie]

Z osvícenství vzešlo vícero myšlenkových směrů, osvícenství ovlivnilo Velkou francouzskou revoluci i boj amerických kolonií za nezávislost. Intelektuálům dalo důvěru, že právě oni mají řídit společnost, a to nejen ve své vlastní zemi, ale pokud možno na celém světě. Právě oni vyhmátli, v čem je pravý ideál lidství, ke kterému je třeba lidi vychovat, zformovat. V úsilí vytvořit nového člověka se obzvláště vyznamenal socialismus, a to jak nacionální - Hitlerův, tak internacionální - Leninův. První byl poražen ve válce, druhý se zhroutil vlastní neschopností. Přes milióny mrtvých, které tyto pokusy způsobily, není tato cesta uzavřena a prohlášena za slepou. Její povrch již nemá dláždit skvělá ideologie, ale staronové božstvo - věda. Lidé, kteří nezažili “vědecké” řízení v RVHP (pro později narozené vysvětlení zde), jsou schopni vidět ve vědě spásu.

Pravá cesta

Není to žádná novinka, lidé po ní kráčeli od nepaměti, ovšem s častými úkroky doleva. Jsme-li zvyklí říkat: “již staří Římané, či dokonce Řekové”, pravou cestu velebili literárně již staří Číňané. Několik století před naším letopočtem mistr Lao-c’ sepsal sbírku Tao Te Ťing, ve které mimo jiné zdůrazňuje myšlenky nenásilí a nezasahování. Některé verše hovoří obrazně, jiné dávají přímé rady k “technice vládnutí”:

57

Spravuj zemi s opravdovostí, / používej vojska s důmyslností,  / získávej svět nevměšováním
Odkud vím, že tomu tak má být? / Odtud:

Čím více je ve světě zákazů a zápovědí, / tím více lid chudne.

Čím více je ostrých nástrojů mezi lidem, / tím více je zmatků v zemi.

Čím více chytrosti a obratnosti má člověk, / tím více vzniká výmyslů a výstředností.

Čím více se vydává zákonů a nařízení, / tím více je zlodějů a lupičů.

Proto praví moudrý:

Já nezasahuji - a lid se sám rozvíjí; / setrvávám v klidu a tichu - a lid se sám napravuje;

nevměšuji se - a lid sám od sebe prospívá; / nic si nežádám - a lid sám si uchovává jednoduchost.

Novodobý ekonom a filozof F. A. Hayek nemluvil ve verších a s mistrem Lao-c’ se minul bratru o dvaapůl tisíce let. Přesto myslím, že by si docela dobře rozuměli. Hayekova teorie spontánního řádu a jeho respekt před tím, co vznikne velkým množstvím interakcí svobodných jedinců, když se jim do toho neplete žádná “pomazaná hlava”, by čínskému mistru mohla lahodit.

Úskalí cest vpřed

Začal jsem článek malou úvahou o strachu. Chůze po obou cestách k němu dává mnohý důvod. Podobně jako objevitelé Ameriky museli přes veškerou víru v kulatost světa přemáhat v srdci ukrytou obavu, že na své západní cestě do Indie přetečou někde se svými kocábkami přes okraj zemědesky do nějakého strašlivého neznáma, tak i my tušíme, že nás na cestě do budoucnosti může potkat ledacos nevábného.

Nebezpečí cesty vpravo

Nejvýraznějšího pokroku dosáhl spontánní vývoj při nástupu kapitalismu. Uvolnění tvořivých sil spoutaných feudalismem dalo lidem nesmírnou energii a znamenalo veliký náskok Británie jako kolébky průmyslové revoluce. Nová vrstva podnikatelů se drala vzhůru, často přes mrtvoly. Při nelítostném boji mezi sebou navzájem nešetřili své zaměstnance a literatura nejrůznějšího druhu poskytuje množství hrozných příběhů lidského strádání. Továrníky nemůže omluvit ani to, že si na podnikání většinou asi museli vypůjčit, a při vidině obřích dluhů, které mohli splatit jen vítězové nemilosrdného konkurenčního boje, ždímali z lidí krev.

Toto počáteční období vystrašilo většinu lidí natolik, že si nedovedli představit nějaký rozumný vývoj bez výrazného mocenského zásahu. Prostě extrapolovali dravou počáteční fázi do budoucnosti a nenapadlo je, že by se mohly strategie podnikatelů vyvíjet, že by jich více mohlo dojít samo bez donucení třeba ke geniálnímu stylu Tomáše Bati. U toho totiž vyhrávaly obě strany, běžní zaměstnanci měli zaručený velmi dobrý životní standard, ti nadaní i osobní rozvoj. A Velký šéf sám z toho, světe, div se, řádně profitoval.

Volná soutěž naháněla a stále nahání takovou hrůzu, že se rychle začaly objevovat způsoby, jak ji zabrzdit. Jedním z nich byl vznik odborů. Jednalo se vlastně o kartel, který ovlivňoval cenu práce. Ani to nestačilo, a začala se vytvářet další a další opatření ústící nakonec do tzv. sociálního státu. Ten nebezpečí pravé cesty do značné míry eliminoval, ale cena, kterou za to jeho občané jednou zaplatí, visí nad jejich hlavami jako Damoklův meč.

Nebezpečí cesty vlevo

To, že nástup jakékoli spasitelské ideologie, slibující vytvoření dokonalého blaženého řádu, je předzvěstí naprosto neblažené smrti pro milióny lidí, si svět ověřil nejednou, a lze doufat, že se již něčeho tak radikálního dokáže ubvarovat. Ale myšlenka světa fungujícího jako dokonalý systém s jasnými pravidly je tak lákavá!...

Věda si získala takovou autoritu, že budí víru ve svou všemocnost. Stále více lidí věří, že si dokáže poradit i s řízením celého lidstva k bezpečné budoucnosti. A často není třeba ani vědců, stačí osvícení úředníci pracující vědeckými metodami.

Máme tu  pochybnou čest být účastníky jednoho takového experimentu. Úředníci vydávají nařízení a směrnice, které mají zajistit hladké fungování ekonomického kolosu zvaného Evropská Unie a nestačí se divit, jak musí stále snižovat laťku, kterou měl kolos podle jejich představ snadno přeskočit. Ostatní soutěžící stoupají do závratných výšek, přičemž však trochu s obavami sledují zpoceného a funícího atleta v dresu EU, protože dokud si nezlomí při skoku nohu, stále mu mohou prodávat nová trička, tretry a řadu jiných propriet včetně energetických nápojů.

Stále ještě trpění podnikatelé v EU vynakládají čím dál více energie na to, aby optimálně prokličkovali mezi nástrahami úředníků a mají méně času na rozvíjení vlastního byznysu. Ti nejzdatnější pak “pomáhají” úředníkům v produkci takových směrnic, které jim zlikvidují či aspoň přidusí nežádoucí konkurenci. Některé směrnice se vydávají v dobré víře ve vylepšení fungování, jiné jen aby se vykázala činnost. Frustrující pro úředníky musí být, když si chytří euroobčané najdou cestičku, jak nařízení obejít, popřípadě zneužít ve svůj prospěch. Musejí se pak vydat další nařízení a jen velcí optimisté nebo nezkušení mladí lidé, mající důvěru v metody řízení, věří, že takový systém nakonec dojde k rovnovážnému stavu, kdy řídicí zásahy budou mít zamýšlené účinky a prakticky žádné účinky vedlejší, škodlivé.

Ultrapravice, ultralevice

Současné pojetí politické pravice a levice těžko obstojí při porovnávání jejich extrémů - tedy ultrapravice a ultralevice.  “V přístupu ke svobodě jedince a v nástrojích používaných nebo potenciálně přípustných pro její potlačení není mezi nacismem, fašismem a jejich pokračovateli a komunismem a jeho pokračovateli naprosto žádného rozdílu”, říká ve svém článku O mýtu „pravicového“ extremismu Mojmír Hampl. “Budeme-li za jediné relevantní kritérium dělení politických seskupení považovat jejich vztah ke svobodě, majetku a životu občanů a jejich vztah k roli státu, nemůžeme v otázce „pravicového“ extremismu nikdy zaváhat.”

Zkusme si představit, co mají oba extrémy v tomto pojetí společného a v čem se liší.

Zastánci maximální svobody jedince mohou v extrémním případě rezignovat i na zdroje tak základních jistot, jako je ochrana života a majetku. Podle takového přístupu se má každý chránit sám a stát jako takový již ztrácí svoje opodstatnění.

Kupodivu zastánci dokonalého řízení by měli dospět k tomu, že dokonalé řízení společnosti musí řešit problémy globální, plynoucí z propojeného světa. Bude je řešit natolik přesvědčivě, že se mu rádi podřídí všichni obyvatelé planety a vlastně také nebude místo pro oddělené státy.

Extrémisté obou cest by tak mohli dojít ze dvou stran ke stejnému stavu: negaci státu.

Závěr

Ačkoli je mi neskonale sympatičtější cesta pravá, musím připustit, že ani ji nemohu považovat za bezpečnou.

Během své existence si lidé vytvářejí nástroje, které jim mají pomoci v boji s přírodou, popřípadě s jinými lidmi. Tyto nástroje jsou dvojsečné, každý může být lidstvu ku prospěchu, ale i zdrojem zhouby. S rozvojem vědy a techniky se stávají tyto nástroje mocnějšími a tím i nebezpečnějšími. Jedná se o nástroje nově vytvořené, hlavně technické vymoženosti, avšak i nástroje, které se vyvíjejí od nepaměti, ale nové technické prostředky jim propůjčují mnohem větší sílu než měly kdy předtím. Zde mám na mysli zejména trh nebo peníze.

Zdá se, že pravá cesta otevírá více možností pro nebezpečí technicky způsobené destrukce, zatímco levá cesta tenduje k ovládání společnosti prostřednictvím ideologie, která však může býti sdílena pouze osvícenci, řídícími svět zpoza kulis, a zbytku lidstva skryta.

A tak mi nezbývá než konstatovat, že jediná jistota, kterou lidstvo má, je, že budoucnost je naprosto nejistá.