Oba moji prezidenti (2)

Pro ty, co nečetli úvodní článek: jedná se o povídání o stejnojmenné knize Emanuela Mandlera. Osoby a obsazení: EM - Emanuel Mandler, autor knihy, historik a publicista, Havel - Václav Havel, první polistopadový prezident, Klaus - Václav Klaus, současný prezident.

Jako správný historik se EM obrací do minulosti a zkoumá, z jakých základů oba prezidenti vycházejí. Ač se zejména Havel snažil navázat alespoń formálně na tradici T.G. Masaryka, považuje EM oba prezidenty za pokračovatele E. Beneše, na kterého má názor dosti ambivalentní. Vytýká mu zejména řešení národnostnícho problému osvobozené vlasti a to, že "rychle a jednoznačně přijal spojeneckou závislost na SSSR i koaliční spojenectví s KSČ." Tady vidí paralelu s Havlovým postupem vůči komunistům, ze kterých učinil prakticky své spojence (např. Marián Čalfa, ale i jiní, bez jejichž pomoci by nebyla nová garnitura vůbec schopna převzít vládu). Naopak chválí Havla za jeho přístup k česko-německému vyrovnání, zatímco Klaus je podle něj zarputilý odpůrce jakéhokoli náznaku nesouhlasu s vyhnáním (EM používá právě tohoto termínu) Němců z Čech. Jako projev šovinismu hodnotí EM i "protiamerický postoj" Klause v době irácké krize.

V prvních letech poválečné republiky vidí EM základ mnoha špatností, s nimiž se potýkáme dnes, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že bychom se od nich dokázali v dohledné době oprostit. Odsun Němců spojený s rozchvácením jejich majetku a spolu s tím spojené vyvlastnění dalších větších podnikatelů v průmyslu i zemědělství, to vše se líbilo velké většině obyvatelstva a také to dalo základ k českému nazírání na soukromé vlastnictví a jeho v podstatě socialistickému zaměření. Podle EM došlo v Československu k "nejdůkladnějšímu vyvlastnění obyvatelstva ze všech satelitních států sovětského impéria". Z vlastní zkušenosti vím, že v NDR, Polsku a Maďarsku jakés takés zbytky rodinných firmiček přežily, což na mne působilo osvěžujícím dojmem. O ostatních zemí "soclágru" toho moc nevím.

Dalším velkým tématem, které prolíná celou knihou, je vztah politiky a morálky. EM tvrdí, že ze dvou Václavů byl ideologem hlavně Havel, zatímco Klause vidí hlavně jako ekonoma "tělem i duší". Myslím, že zde EM trochu podceňuje důkladnost, se kterou se Klaus prokousal ekonomickou teorií až k jejím základům, které jsou hluboce ideologické. Teorie spontánního řádu, důvěra v samoorganizaci velikého množství jedinců bez jakéhokoli společného záměru či cíle v nesmírně účinný mechanizmus, dokonale plnící účel, pro který vůbec nebyl nijak záměrně navržen a budován, to je záležitost vysoce ideologická, alespoň podle mého skromného názoru.

Naproti tomu se Havel "připojil k radikální větvi českého politického myšlení", reprezentované hlavně Janem Patočkou. Jeho myšlenky pak dále rozvinul vytvořením ideologie politiky nepolitické. To je něco, co silně odporuje politicky založenému EM. Ten věří, že právě politika je nejlepším nástrojem k nalezení optimálního řešení zájmů a konfliktů mezi roznorodými skupinami. Proto chválí filosofa Rezka za jeho kritiku Havla pro jeho "kýčovitost" (Petr Rezek 1991: Filozofie a politika kýče). Se zjevným nesouhlasem pak kvituje Havlovy představy o tom, že takto je řeba změnit celý svět, aby "v něm měli básníci stejné slovo jako bankéři".  Svět humánnější a laskavější.

Dobrou noc, krásné sny, pokračování příště.

======================================

Další moje výtvory na www.karelkuzel.cz