Žlutý císař a Európa s býka padající

Dnes málokdo pochybuje o tom, že Čína se dere do popředí světové politické scény. Ono draní je ovšem třeba chápat v duchu tradic starodávné kultury trvající pět tisíc let. Rozhodně to není vpád pistolníka nebo i jen obhroublého neurvalce. Číňané spíše trpělivě "prosakují" a vzbuzují nejen pochopitelné obavy, ale i naděje.

Je třeba říci, že se nejedná o premiéru - v sedmnáctém století byla Čína nejvyspělejší zemí světa a teprve průmyslová revoluce, která probíhala v Evropě ve století osmnáctém, ji připravila o prvenství.

Jak se Čína dostala ve své době na světovou špičku? Odhaduji, že ta cesta byla víceméně rovnoměrná, bez velkých zvratů. Je v mentalitě východních národů spíše se zabrat do určitého problému a jít do větší a větší hloubky spíše než hledat styčné body s jinou problematikou. V technologiích pak šlo o trpělivé vybrušování řemesla do dokonalosti, stejně jako v umění či v bojových disciplínách. Pokud se Číňané dopracovali k nadřazenosti v tak klíčovém odvětví, jako byla tehdy mořeplavba, rozhodně toho nevyužili k podrobení si zámořských území a vyrabování přírodních zdrojů. Mořeplavba se za takových okolností nejevila jako rentabilní a byla pak postupně omezována až "...Roku 1436, kdy po smrti císaře Süan-te začala mingskou říši spravovat babička malého císaře a eunuchové v čele s Wang Čenem,^[129] vyšlo nařízení o zákazu stavby oceánských lodí, omezeno bylo i množství stavěných menších lodí.^{[130]" (Zdroj Wikipedie).}

Jaký rozdíl proti dobyvačným plavbám Evropanů! Ale myslím, že ten hlavní rozdíl je ve struktuře myšlení. Konfucius, nesmírně moudrý a velice výkonný státní úředník, přemýšlel o věcech, které bychom snad mohli označit jako "přízemní": o lidské povaze, jak ji pozvedat k dokonalosti, jak sladit lidské vášně a touhy do harmonického proudu. Na jednu stranu se chce zvolat: co je víc? Ale evropské myšlení má snad nejpodstatnější část "kořenového systému" v židovském a křesťanském náboženství. Abrahám přišel s principem jednoho boha a Mojžíš mu dal všemocnost. Role Stvořitele ještě zvýšila jeho autoritu a pozvedla přemýšlení o Něm do abstraktní úrovně. Základní princip poskytl základ, na kterém vznikla složitá a propracovaná struktura náboženství.

Princip Boha jako základu všeho je nesmírně složitý - na rozdíl od principů objevovaných přírodními vědami. Princip v přírodních vědách je precizní uchopitelná součástka, o které se dá jasně rozhodnout, kdy je nevyhovující či špatná. Příkladem budiž princip speciální teorie relativity, a to, že "Rychlost světla je ve všech inerciálních vztažných soustavách stejná.".

Božský princip je nutně složitý - už proto, že tvůrce všeho musí být zákonitě složitější než jeho výtvor. Může být modifikován: jiný byl Bůh vykládaný Abrahámem, jiný byl Bůh Mojžíšův, Kristův a nakonec Mohamedův. Na každém z těchto principů vybudovali kvalitní myslitelé mohutné struktury různých náboženství, často konkurenční. Vezměme, jaké rozpory panovaly mezi příslušníky křesťanského směru! K. H. Borovský se tomu vysmívá:

Proč byly husitské rvačky? -/Rozhodnout se nimi mělo,/má-li se jíst boží tělo/s omáčkou neb bez omáčky.

Ale nejenom zbraněmi fyzickými se bojovalo, také zbraně ducha se uplatnily. Nejbystřejší mozky se věnovaly artikulaci a zpevňování celé struktury. Věřím, že náboženské disputace nesmírně přispěly k vybroušení kritického a analytického myšlení v nástroj, který se podílel rozhodující měrou na vědeckotechnické revoluci devatenáctého století. Ta pak katapultovala Evropu do vedoucí pozice ve světě.

Regulační systémy mají za cíl nastavit svůj výstup do stavu odpovídajícímu řídící veličině. Podle jejich kategorie to plní různým způsobem: ty nejjednodušší nedrží přesně ani výstupní stav, když řídící veličina je konstantní. Složitější dokáží držet přesně konstantní stav a sledovat rovnoměrný růst řídící veličiny se zpožděním, ještě "chytřejší" systémy sledují přesně rovnoměrný růst, ale při zrychleném nárůstu "odpadnou"., a tak dále... Kvalita jejich reakce a tím i kategorie systému záleží na počtu integračních prvků. Ty dokáží regulační systém velice oživit, ale na druhou stranu mohou vyvolat rozkmitání systému až k jeho destrukci. Přesným nastavením parametrů systému se dá dosáhnout spolehlivé, přesné a rychlé regulace bez rozkmitání.  Nyquistovo kriterium stability zpětnovazebních systémů, které to řeší, bylo za druhé světové války tvrdě střeženým tajemstvím. (Odkaz na wiki v angličtině zde).

Předchozí odstavec budí dojem, že trochu blábolím z cesty, ale má tu svoje opodstatnění. Nahlížejme stát jako takový systém, jehož cílem je stabilní ekonomický růst. Nejvýznamnějšími z prvků, které působí velmi silně v tomto směru, jsou trh a hospodářská soutěž. Ženou ekonomický potenciál státu rychle vzhůru, ale dochází při tom k nerovnoměrnostem, kterým se říká krize. Tyto kmity, podobné rozjezdu začátečníka v autoškole, by případně mohly přejít v kmity s narůstající amplitudou. Marxistické učení dalo základ k likvidaci těchto "škodlivých elementů" a hospodářství bez nich se místo rozvoje zavinulo jako diluviální šnek.

Konfucianizmus je učení, pod kterým se Čína dostala na světovou špičku, ale po startu průmyslové revoluce v Evropě zkoprněla úžasem nad tím, že proti nosatým barbarům najednou strašně zaostala. Slovy automatické regulace se zřejmě jedná o systém přespříliš tlumený. Evropa proti tomu fungovala jako systém velice agilní, ovšem jeho "výstřelky" zatřásly světem, a to hned dvakrát v jediném století. Poté, co se vzpamatovala z druhé války, začala Evropa vymýšlet, jak takovým tragédiím v budoucnu zabránit. Postupem času se propracovala k mechanizmu, který do značné míry odboural konkurenci jak vnitřní, tak i vnější. Evropská Unie tak přiškrtila motor rozvoje s cílem dosáhnout vyšší stability. Silně se zabývám otázkou, zda se tu nepodařilo docílit efektu čtyřkolky, vehiklu, který fantastickým způsobem spojuje nevýhody automobilu a motocyklu. Přitlumení je řádné a nebezpečí velkého maléru cítí v kostech kdekdo.

Objevují se úvahy o tom, zda není naše civilizace za zenitem, popřípadě jak rychlý je její sestup. Za příznaky úpadku je možno považovat to, že se Evropa zříká všeho, co ji vyneslo na vrchol - přepestré konkurenční prostředí, křesťanské tradice, nakonec i kritické myšlení, které ustupuje hledání konsenzu a ztotožnění se s hlavním proudem.

Zatím děti Žlutého císaře (odkaz zde) se mají čile k světu. Na potomky královské dcery Európy (odkaz zde) se dosud dívají s respektem a snaží se pochopit a napodobit jejich kulturu. Ale zároveň se dostávají do pozice, kdy budou schopny starou Evropu ovládnout - nebo jí podat pomocnou ruku.

Velmi rád bych propojil obě legendy do příběhu, kterak krásnou dívku Európu, s býčího hřbetu spadlou, pozvedl k sobě Žlutý císař a zplodili spolu dítko bystré a čiperné po mamince a moudré a zodpovědné po tatínkovi.